Blázinec 14-oprava, oprava a zase oprava

24. března 2016 v 15:19 |  Blázinec
Kvak makak, ka ba kak lak.
A makak rád jabka... pa kuk lag makta. La vorvaň kuk makak.
Lumík ka bum taka.
Lumík ka bum taka!
-Waveline (kdo mi to přeloží, je buď génius, nebo psychopat)

"Tady jsme ještě nebyli!" syknul potichu Mark a ukázal do tmavé úzké chodby vedoucí téměř přes celou léčebnu.
Alice sice chvíli váhala. Přeci jen, nikdo nevěděl, co se mohlo skrývat a druhém konci. Ale nakonec přikývla a držela se co nejblíž u Marka.
Bylo tu dost pokojů a odevšech byly dveře otevřené, takže se pokaždé museli dívat, jestli za nimi není někdo, před kým by zase museli utíkat a riskovat tak, že se ztratí ještě víc, než teď a dávat si pozor, aby nezakopli o jednu z nastražených pastí.
Trvalo, než se vymotali ven, ale to motání stálo za to.
Přmo před nimi byla malá zašlá měděná cedulka s napisem VÝCHOD a s šipkou doprava.
Byla to dobrá zpráva. Navíc většina z těch pomatenců měla jiné a pro ně důležitější starosti, než se starat o to, jestli kolem nich nepobíhá nějaký neznámý narušitel.

"Jdeme dobře? My jdeme dobře!" vypískla Alice, ale Mark ji umlčel dlaní.
"Chceš aby nás slyšeli?" Alice zavrtěla hlavou "Tak promiň, no."
"Teď už konečně pojď. John s Peterem na nás už určitě čekají venku. Co když si už začínají myslet, že nás něco roztrhalo?"
"Lepší přijít později, než aby nás vyházeli v kusech z okna." odpověděla Alice a zavázala roztrhané cípy jejího trička, do kterého se drápy zarylo takové neidentifikovatelné stvoření ve snaze ji strhnout ze schodů do sklepa.

"No... raději jim neraď..." ohlédl se Mark za stínem, co se mihnul za mříží a trochu se zamyslel.
"Alice?" Zeptal se jí a jeho hlas nedopatřením přeskočil.
"Děje se něco?" otočila se Alice, co už měla před očima živou představu pacienta, co proti nim běží se sekerou.
"Ne, jen, chci ti říct, že ať už se stane cokoloi, jestli nás opravdu na ty kusy roztrhají... tak i přes to, že jsme nikdy moc dobře nevycházeli, tak-"
V tom z chodby, kterou sem přišli vyběhla Hlásek celá rozčepýřená a nenechala Marka ani dokončit větu.
"Ne! Tudy ne! Zpátky! Jinam! Pryč! Ryche!!!" snažila se je odehnat jak mohla.
"Co se děje?" nechápal Mark.
"Takhle jim skočíte rovnou do pasti, vím o jiném východu, nikdo ho nehlídá! Když budete rychlí, utečete přes les." popadla je oba za ruce a běžela s nimi na úplně jinou stranu, než měli namířeno.
"Ale John a Peter-" "NEJSOU! JOHN A PETER TEĎ NEJSOU! NAJDU SI JE POZDĚJI!" skočila jí do řeči a vedla je do hodně ošklivě rozpadlé chodby. Dalo by se to přirovnat k situaci chodby u samotek, možná i horší.
"Jsi si jistá, že to pro nás bude bezpečný?" podíval se Mark na podlahu, co původně patřila patru nad nimi, která visela ze stropu snad jen silou vůle a pavučin.
"Doufej, že to ještě pár minut vydrží, při nejhorším, propadneš se do sklepa..." odpověděla Hlásek a proplétala se mezi nábytkem, postelemi a trámy.
Dostali se na samý okraj budovy. Byla tu okna a také o trochu více světla.
Skrze zašedlá a plísní obrostlá okna už bylo při dobrém úhlu vidět, jak se nad lesem prodírala tmavě rudá barva.
Tahle noc plná hrozných věcí byla pomalu u konce a s každým krokem dopředu tu byla šance, že se dostanou z blázince možná i živí. A s Hláskem, jako štítem se šance vydrápala téměř k určitosti... ale... tady jsme v blázinci... tady se nikdy a nic nedá předvídat...

"A teď musíme doleva" ukázala a ujistila se, aby byla o pár kroků vždy napřed, než Mark s Alicí, aby včas viděla, jestli někdo není až nebezpečně blízko.
Únikový východ. To bylo výstižné přirovnání cedulky ke kovovým dveřím o patro níže.
"Máte štěstí, nikoho nenapadlo to sem jít zkontrolovat!" Usmála se Hlásek a zpomalila.
"Co kdyby se tu někdo náhodou ukázal?" Zeptala se Alice a sledovala stíny, co se mihaly kolem.
"Byli byste mrtví a já ve velkém maléru, že tu nechávám jít dva 'návštěvníky'." Odpověděla Hlásek a zase popoběhla dopředu.
"Aha, to jako nesmíte?" Zajímal se Mark
"Nesmíme. Nikdo nesmí jít ven. Mohl by vyzradit tohle všechno a zbourali by nám to tu. Snažila jsem se je přemluvit, po tom, co pověsili vaší kamarádku na hák, aby nechali vás zbylé odejít, ale nešlo to... ti dva to asi mají už za sebou."
"Počkat, kde jsou John a Peter?" Zarazila se Alice
"To nevím, nikde jsem je nenašla. Možná se někde jen schovávají, ale možná taky ne... všichni tady jsou trochu podráždění a ve skupinkách se tu snaží přilákat vás k sobě pomocí fíglů a-"
Hlásek se zastavila otočila se uprostřed chodby na Alici a Marka se slzičkami na tváři.
"Moc se vám omlouvám..."
"Cože?" vyměnili si Alice s Markem zmatené pohledy.
"Opravdu, je mi to líto, ale nemohla jsem jinak."
"O čem to tu mluvíš?" nechápal Mark a za nimi se vynořilo ono Alici již známé svoření. Jen teď místo po Alici šlo po Markovi.
Alici si zase vzala na starost Sestra a málem ji rozdrtila předloktí, když se ji snažila odtáhnout do přízemí. Ta se ovšem snažila bránit, ale skončilo to hlubokým škrábancem pres celý obličej.
"Co má tohle znamenat!" vykřikla na Hlásku
"Já se snažila. Opravdu jsem se snažila je přemluvit! Jinak to nešlo! Nevíš, co by se stalo, kdybych s nimi nebyla!" Hlásek s tváří v dlaních utekla pryč.
Stvoření se podívalo na Marka a přemýšelo, co s ním má dělat.

Něco upoutalo jeho pozornost. Po většinu času byl zalezlý ve sklepě, nebo v tmavých částech léčebny, aby nikdo neviděl, jak vypadá a za ty roky schovávání úplně zapomněl na denní světlo.
Taková nádhera, kterou chtěl, aby trvala navždy.
Chvíli jen jako přikovaný zíral na ten výhled, ale pak se otřepal a zazubil se na Marka a nalepil ho na špinavé okno.
"Vím, že chceš ven... že chceš vypadnout... tam za tou nádherou... kdo by nechtěl... pomůžu ti... ale ne tak, jak bys možná chtěl..." bez větších obtíží vyrval ztrouchnivělé okenice a podíval se ven. Bylo to poprvé od doby, kdy tu zemřel.
"Jen, chci se tě na něco zeptat..." chytil Marka za ramena a přemístil ho zády k oknu, pod kterým bylo nejméně 6 metrů propasti, na jejímž dně byla hromada kamení. "Lítáš rád?"

"Asi ne..." posmutněl, když se po kamení vykreslil pramínek krve, co vytékal z Markova čela.
Dál už jen seděl na parapetu a díval se, dokud ještě byla dost tma na to, aby nikdo pořádně neviděl jeho obličej.

Sestra dovlekla Alici do přízemí a podařilo se ji jí přivázat ke křeslu v jedné z ordinací.
Byli tu všichni členové personálu. Doktor Eric, Podivín, Sestra, Alberta a ještě jedna sestra, která byla celou tu dobu pode dveřmi a pak ještě pár pacientů.
Všichni se shlukli okolo Alice a začali debatovat o jakémsi zákroku.

Sestra přitáhla z rohu vozík, který byl plný nejrůznějších děsivě vyhlížejících nástrojů na jehož samém kraji byla položená věc, kterou dobře znala. Byla to její kamera, kterou nechala ve třetím patře... tedy, alespoň si to do teď myslela.

Podivín vzal kameru do ruky a začal vysvětlovat celý průběh zákroku, (s občasným točením hlavou, které by pro normálního člověka znamenal zlomení vazu) který byl plný hrozivých věcí, které zahrnovaly vrtání lebky, probijení elektrickým proudem, odtrhávání kůže, která by prý byla 'navíc', trhání nehtů, vlasů, lámání kostí a vyhazování kloubů.
Cílem bylo udělat z Alice něco podobného, jako byl Maják, ale více vzhledově přijatelnějšího, přece jen, měla to být pomocnice Opatrovnice, co bude kolem dětí a nesmí je za žádných okolností děsit... i když budou děti děsit spíše ji.

"Je také možné, že se budete cítit zmatená a budete trpět výpadkem paměti. Není se čeho bát, paměť se vám vrátí sama a když ne... nevadí, na některé věci bychom stejně nejraději zapomněli, že? Nejdříve ale budeme muset upravit váš vzhled, nikoli, že byste postrádala krásu, to rozhodně ne, je to spíše z proto, abychom vám mohli bez problémů umístit náhradu za toto..." ukázal na nehezkou ránu na obličeji a přiložil ji přes oko kameru.
"Budeme ještě muset nejít způsob, jak náhradu upevnit, aby nemohla vypadnout, ale... dost už řečí, Práh, přineste něco na uspání!

Druhá sestřička se vydala ke skříňce plné chemikálií a vzala jednu zaprášenou a pavučinami opředenou lahvičku.
"Myslíte, že to bude po tak dlouhé době fungovat?" zeptala se a silně pochybovala o účinnosti toho, co v té lahvičce bylo."Budeme v to doufat..." pokrčil Podivín rameny a vylil všechno, co v lahvičce zbylo na její obličej (Alice, ne té sestry)
Alice ucítila, jak jítěžknou víčka, až nakonec usnula.
O hodně dlouhou dobu později...

"Alice? Alice... No tak Alice vstávej! Haloo! Je ráno! Slyšíš? Budíček!" v ten moment přistála Alici na čele sklenice vody.
Alice otevřela oči. Nic si nepamatovala, ani nevěděla, kde je a co se s ní stalo. Nebyla v té ordinaci, ani nebyla přivázaná na křesle.
Něco tady nehrálo...
"Já nejsem mrtvá?

A nyní přišel čas na vaše teorie co se s Alicí stalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sophie Sophie | Web | 26. března 2016 v 21:28 | Reagovat

Huhšmpv... všetko to bol len sen ako s Alicou v Krajine Zázrakov? Ona proste normálne v noci spala a mala túto nočnú moru ALEBO sa stala jednou zo šialencov :3 XD

2 Sophie Sophie | 26. března 2016 v 21:29 | Reagovat

Nom, idem čítať ďalej XD

3 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 26. března 2016 v 22:00 | Reagovat

[2]: mňuhehehe jsi blízko :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama