Podkroví

17. dubna 2016 v 14:47 |  Podkroví
Je tu nová rubrika, jak jsem slíbila a tentokrát jsem oprášila jeden starý nedokončený příběh, kteréhmu se chystám znovu vdechnout život a doufám, že se bude líbit!



Byl jednou jeden starý dům, ve kterém bydlela stará paní na vozíčku.
Ten dům měl hned několik pater.
Přízemí, ve kterém paní pobývala, bylo uklizené, nebyl tu prach, ani pavučina a na oknech byly vyvěšeny krajkové záclony, skrz které pronikalo světlo z malé zahrady za domem. V obývacím pokoji byl nádherný, starý krb, na němž byly vystaveny rodinné fotografie a váza se seschou kyticí pivoněk. Byla tu také stará pohovka, přes kterou byla přehozena vyšívaná deka a košík plný klubíček a jehlic.
Jednou za čas sem docházela i sociální pracovnice, aby staré paní pomohla s těžkou prací, nebo za hezkého počasí se zahradničením.
První patro bylo také, jako většina domu plné slunečního svitu, ale nikdo sem nechodil. Byl tu všude prach, pavučiny, místy tu proběhla nějaká ta myška a v koupelně, kde bylo rozbité okno se uhnízdily vlaštovky.
Bylo tu spoustu tajemných pokojů a dveří, od kterých se klíče dávno stratily. nebo zrezly.
Ve skříních byla spousta starého oblečení a v dětských pokojích spousta hraček, se kterými si už nikdo nejméně půl století nehrál.
Druhé patro na tom nebylo o nic moc jinak, jen okna byla porostlá plazivým břečťanem a bylo tu o trochu temněji a chladněji.
Na konci úzké chodby byl vysouvací žebřík s poklopem vedoucím na půdu.
Pro obyčejné lidi bez smyslu pro fantasii a bez dětské představivosti, by viděli půdu jako velkou hroudu nepořádku a harampádí, které by někdo měl co nejrychleji vyhodit na skládku.
Pokud ale se přeci jen dotyčný rozhodne půdu prozkoumat, možná najde podivuhodné věci.
Kartonové krabice od bot a nábytku, do kterých jsou provrtané díry, vyskládané přesně tak, aby mezi nimi byla několika centimetrová mezera, košíky plné pečlivě roztříděných vatových vláken, nitek, hřebíků, připínáčků, kusů látek, nebo knoflíčků, obvazů, připevněných na okrajích vysokých krabic pomocí lepenky a spoustu dalších.A pokud byste byli hodně bystří a rychlí, možná byste zahlédli jednoho z podkrováků.

Podkrováci jsou taková malá, neškodná stvořeníčka, co žijí na půdách starých domů.
A jsou přinejmenším podivuhodní.
Ani jeden z nich není stejný, jako ten druhý. Tvoří je prakticky vše, co můžete na půdě vyhrabat.
Od kusu obyčeného hadru, nebo několika do sebe zacuchaných nitek, po porcelánové střepy, nebo dokonce i šperky.
Bohužel, podle tohoto faktu byl silně ovlivněn každodenní život podkrováků.
Bytůstky se tu rozdělovaly na 3, přísně separované vrstvy, které se mohli mezi sebou rozškubat.
T
a první, byla vrstva bohatých.
Byly to hlavně ti, kteří na sobě měli nespočet různých střepů, látek, úlomků, třpytivých kamínků, nebo leklých a krásně vypadajících věcí. Ti nemuseli dělat vůbec nic. Jejich dny v podkroví trávili na vatovém obláčku a náramě se bavili dáváním příkazů vrstvám pod nimi.

Druhá vrstva na tom bylo o něco hůře, ale pořád ještě dobře. Byli to ti, které tvořily 2-4 různé materiály. Podle jejich krásy, či třpytivosti, se určovala jejich důležitost.
Například ti méně důležití se starali o 1. vrstvu a dělali jim jakési služebnictvo, zatímco ti důležitější se starali o pořádek a klid podkrovního městečka.

A pak... tu byla 3. vrstva...
S tou nikdo nechtěl mít nic společného. Byli to vyvrhelové, schovávajíc se v temných uličkách mezi krabicemi, kteří se nehodí na nic jiného, než na těžkou práci, jakou byla stavba nových domů, nebo nošení nových věcí ze spodních pater nahoru.
Často se stávalo, že se při cestě tam, či zpět přes konstrukci domu, ze které se odlouplo zdivo a tapety, někdo spadl, nebo se roztrhnul. O takového se nikdo z vyšších vrstev nestaral, spíše jen brblal, že tu je o jednu pracovní sílu méně a když to ten chudák i tak přežil, nechali ho, buď to rozchodí, nebo se rozloží. Je to přeci jen na něm, ne?
...

Bylo dopoledne, něco kolem desáté hodiny a 3. vrstva pobíhala po domě se vším, co našli v náručí.
Bát se, že je někdo uvidí, nemuseli. Paní s vozíčkem na schody nemůže a sociální pracovnice má přijít až za několik dní. Jejich obavou bylo, aby je jeden z dozorců nezbičoval za to, že se vůbec nesnaží nic hledat.

Ten den ale měla přijet i rodina, staré paní, jako každý rok, aby společně oslavili její již 78 narozeniny.
Před zahradní brankou zastavilo modré auto a z něj vystoupili dva dospělí lidé a tři malé děti.
Pán pořád brblal, paní se zase jen hádala a chvílemi vypadala, že mu ten třešňový koláč, se kterým se včera až do půlnoci pekla, kydne na hlavu.
Dva kluci, kterým mohlo být sotva devět, vyletěli z auta, jako šílení a hned si začali hrát na indiány, co obsadili nové území.
Nakonec ze sedačky seskočila malá holčička. Měla tmavě hnědé, až černé kudrnaté vlasy, zelené oči a na její kůži nebylo místo, na kterém by nebyla piha.
Jmenovala se Nella, banička jí říkala Nell, bratři zase Pihovatá Prachovka.
Narozdíl od zbytku své rodiny, se na třídenní výlet u babičky těšila a vesele si poskakovala po vydlážděné cestičce ke vchodových dveřím, a zvoknu na který, k jejímu překvapení již dosáhla a mohla tak zazvonit sama.

Mezi podkrováky a sklepáky, na které také dojde řada, vypukl zmatek a všichni se ihned utíkali schovat na půdu, nebo zalezli za první větší věc, která jim byla nablízku.
Z přízemí se ozvaly nadšené a radostné hlasy, ze kterých byl opravdu radostný jen Nellčin.
Špehové podkrováků, tedy ti, kteří mohli celkem bez problémů zapadnout mezi nábytek, či dekorace, potvrdili, že je tu s paní i návštěva.
Tyto tři dny byly pro 1. vrstvu nejhorší. Museli se totiž neustále vídat s těmi otrhanci, jak jim s oblibou říkali a to jim bylo výrazně proti srsti.
Ale starosta městečka, který nebyl nic jiného, než hromádka harampádí prohlásil, že domy, co se staví na kraji města, jsou už téměř hotové a v tomto bodě by bylo nanejvíš zbytečné, aby se jejich stavění jakkoliv přerušilo a tak, ať se třetí vrstva zbalí a táhne zpět a pokud někoho chytí, nebo uvidí, bude navždy vykázán z podkroví, ne-li z domu, což ani někteří rozumnější členové 1. vrstvy nechápali.
"Ano! Přesně tak! ať si táhnou!" ohrnula svůj dokonalý nosík Nitenka.
Byla to dcera starosty, taková spletenice lesklých nitek a klubíček, co se za chytrou považovat rozhodně nedala.
Hned po starostovi byla druhým nejnenáviděnějším obyvatelem městečka a to z tolika důvodů, že než bychom je tu všechny vypsali, paní by oslavila jsou devadesátku.
Jedna z otrhanců, kterou tvořil jen starý, rozbitý deštník, zařvala cosi ve stylu, že by správně měla makat s nimi a než se kdokoliv nadal, odtáhli ji strážci pořádku pryč do klícky pro papoušky, kde už bylo několik nezbezníků, jakým byla i ona.
Ostatní měli rozchod do práce. Nebo spíš do roboty.
...
Děti to v obývacím pokoji v přízemí přestalo bavit.
Bratři si odběhli hrát na zahradu a odmítali k sobě Nellu pustit.
Nella tu přímo umírala nudou a jen si prohlížela vše kolem ní.
Najednou se v odrazu v zrcadle mihl neznámý předmět, co upoutal její pozornost.
Ať to bylo cokoliv, bylo to na schodech a Nella si dala za úkol zjistit, co to bylo.
Už už se chtěla bezhlavě rozběhnout nahoru za tím, co viděla, ale předtím, než se její bílá bačkůrka dotkla prvního schodu, zalovala na babičku, jestli se může podívat po domě.
Babička ji s radostí odpověděla, že ano, ale rychle na to ji varovala, ať si dá poroz.
To Nelle stačilo vyběhla do prvního patra a trochu se rozkašlala, když omylem zvířila prach, co byl na koberci. Rychle se ale oklepala se pohledem hledala někaý pohyb, co by ji přiblížil ke stvoření, co tu pobíhalo.
Hned za ní se zase cosi kmitlo.
Okamžitě se za tím rozeběhla a její kroky se po vrzavé podlaze zdály hlasitější, než průvod slonů.
Zastavila se o dveře do velké místnosti.
Byla to knihovna. Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře, aby ji stovřeníčko neuteklo pryč.
Podívala se pod křeslo, které tu bylo a pod kterým našla i to, co si tu s ní hrálo na honěnou.
Byla to malá myška. I když čekala něco více magického, jako třeba vílu, nezklamalo ji to. Teď tu měla alespoň kamaráda, kterého si může ochočit.
Pokusila se myšku chytit do rukou, ale bohužel, myška byla o trochu rychlejší a nejen že utekla někam pryč, ale stihla ji ještě kousnout.

Nella se smutně vyškrábala zpět na nohy a mnula si pokousanou dlaň.
V tom něco zaslechla. Ozývalo se to z vedlejšího pokoje. Znělo to jako slabý smích. Opatrně po špičkách přiťapala až k pootevřeným dveřím, na ktrých byla spousta pavučin a nahlédla, co se za nimi děje.
Náhle ji klesla drada a její oči se zaplnily hvězdičkami.

Na druhé straně byli v jednom koši v klubíčky tři členové třetí vrstvy, co se snažili..."snažili" sesbírat co nejvíce vlny, i když bojovali se záchvatem smíchu.
Místo sbírání po sobě spíš tu vlnu jen házeli, nebo ji kolem sebe navzájem obtáčeli a to tak dlouho, dokud se jednomu z nich, jehož tělíčko bylo ze suché pomerančové kůry, nezamotala vlna kolem nohou. "SLUPKA JE NOSIČ!" vykřikl jehelníčkový panáček, co měl v hlavě tři špendlíky a společně s žiletkovou postavičkou si oddechli, že to nemusí být zrovna oni.
"Ale noták! Knoflíne, Žinetko, mějte rozum! Já byl nosičem i minule!" škemral, zatímco ho ti dva začali obalovat vlákny vlny.

"Ber to z té lepší stránky, jestli přineseme tolik lesklé vlny, tak nás možná ani nezbičují." usmála se Žinetka a ještě zavázala na obou koncích nitě mašli.
"Tak... kde je myš?" vyškrábal se Knoflín na okraj koše a sháněl se po myši, která ale byla k nenalezení. "Běžela tudy!" ozvala se Nella bezmyšlenkovitě, natož si zacpala pusu dlaní.
"Cože?! Kdo je tam!" A jak to víš! vykřikla Žinetka trochu vyplašeně.
"Nella a asi jsem vám ji vyplašila... promiňte mi to..." omluvila se a marně se ohlížela po myši.
"Kdože?" nechápal Knoflín a za ním se vyvožil Slupka, kterému bylo vidět jen jedno oko a ruka.
"Pomůžu vám ji najít, jestli chcete!" rychle otevřela dveře a sedla si vedle těch tří v koši. "Můj křeček má rád piškoty! Babička určitě bude nějaké mít!"

Ti tři ztuhli na místě a s hrůzou v očích sledovali tu lidskou holčičku vedle nich.
"A... ty jsi jako co..." pípnul Slupka a schoulil se ve svém vlněném brnění.
"Jsem Nella! Moje babička tu bydlí a vaše myška mě dovedla až sem k vám, ale utekla a já se rozhodla vám ji pomoct najít!" usmála se Nella od ucha k uchu.
"Aha, to bys byla hodná, ale my bychom byli v průšvihu!" zavtěla Žinetka hlavou a z chodby se ozval nepříjemný hlas hlídače, co volal 'všechny bídné otrhance, ať okamžitě přinesou ty krámy do podkroví' a blížil se k pokoji, kde byli ti tři. Kdyby je viděl, jejich osud by byl jasný.
Knoflín, když zaslechl, jak hlídač už kráčí za dveřmi, vydal jen tiché "Jsme v háji..."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mangle1987 Mangle1987 | 17. dubna 2016 v 15:26 | Reagovat

Jéééé to je rozkošné. Pěkně udělané řeknimi jak to děláš máš velkou představitost ? Nebo co ?

2 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 15:34 | Reagovat

[1]: to je staré umění kazajkáčů... a cukr

3 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 15:35 | Reagovat

[1]: juj a ďákuju!

4 Bea(st) Bea(st) | Web | 17. dubna 2016 v 16:08 | Reagovat

Nellinkaaaaaaaaaaa! OwO Jujujuj! To vypadá zajímavě! Mooc se těším na další díl *w*

5 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 16:12 | Reagovat

[4]: že jooo

6 Ami Ami | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 18:30 | Reagovat

Zaujímavè. Tiež poznám podobnú rozprávku typu: keď mačky sú preč, myši majú hody. :-D
Ale toto je o miliónkrát lepšie! (Hento bola sračka, toto je kvalita!) ;)

7 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 18:45 | Reagovat

[6]: jeeej ďákuju! Nu, uvidíme, zda ti vývoj děje bude taky něco připomínat... ale, takovou šílenost ještě nikdy nikdo nevymyslel.

8 Mangle1987 Mangle1987 | 17. dubna 2016 v 19:46 | Reagovat

Hej lidi napadla mě hustááá věc (co se asi nestane XD) že by někdo buď napsal Creepypasty jak hlídají ve Fnaf 1 a nebo by někdo mohl udělat animaci nebo komiks,ale fakt jako Stringlesspupet jen návrh ne že bych ti napsala napiš Creepypasty u Fnaf 1 nebo tě zabiju. Ne! Tohle u mě neexistuje abych někoho do něčeho tlačila. Ne! Je to jenom můj návrh co mě napadl.:-)

9 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 19:55 | Reagovat

[8]:řekl tu někdo slovo komiks?
Jde.
Se.
Na.
Věc!

10 Mangle1987 Mangle1987 | 18. dubna 2016 v 13:17 | Reagovat

Jujky. Proč nejsem někdy zticha ? Proč ?*bouchá hlavou do postele* Proč ? Proč ? TT

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama