GhostTown I

8. května 2016 v 17:23
Pokud procházíte přes tenhle blog, musím vám oznámit, že tu došlo k menšímu výbuchu v rubrikách a vzhledu. Berte tohle prosím jako DOČASNÝ stav!

Vy víte, jak miluju oživování svých starých povídek z věčného zapomnění!
Před nějakou tou dobou jsem si pročítala jednu z prvních povídek, co jsem kdy psala... no jakáto blbost to byla!
Ale přece jen mi to nedalo a z těch padesáti stran jsem vytěžila to nejlepší a splácala z toho něco úplně jiného.
Já vím, že je tu těch povídek trochu moc, ale já si některé šetřím na později... ale tahle to nebude!
...
Kdysi, když jsem měl těsně po vysoké škole jsem si našel práci v jedné továrně. Už si z toho moc nepamatuji. Ani to, o jaké místo jsem se hlásil. Nejspíš jim můj nízký věk a nulová praxe nevadily a já byl přijat. Mělo to jeden malý háček. Továrna byla uprostřed polí a nejbližší vesnice a městečka od ní byly deset minut jízdy autem. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se z mého rodného domu přestěhovat bůh ví jak daleko za prací.
Poohlížel jsem se po domech naprodej snad všech realitních kancelářích. Moje požadavky sice nebyly vysoké, jen nějaký pěkný levný dům v klidné lokatitě a aby byl co nejblíž továrně, ale všichni jakoby nikdy o ničem blíž, než 50 kilometrů v okruhu neslišeli.

Nezbývalo mi nic jiného, než hledat hlouběji. Díval jsem se i na různé inzeráty v novinách, na ulicích, ptal jsem se lidí, jak známých tak cizích, až jednoho dne se na mě usmála štěstěna.
Zrovna jsem se vyptával své sestřenice, co v okolí továrny nějakou dobu žila, jestli neví o něčem, co bylo dlouho na prodej, nebo o někom, kdo hledá podnájem, nebo alespoň o opuštěné stáji.
Když se se mnou po chvilce rozloučila a odešla, na rameno mi poklepala stařenka.
Byla malého vzrůstu s dlouhými vlasy pečivě smotanými do copů a přes sebe měla nějaký tmavě modrý kabát. Chraplavým hlasem se mě otázala, jestli hledám dům poblíž té továrny, že by možná o něčem věděla.
Působila sice trochu potrhle a zmateně, ale přesto jsem pomalu přikývl.
Dala mi číslo na nějkého jejího známého, co prý věděl o bydlení v malém městečku v lesích téměř za továrnou.
Jen, co jsem přišel domů jsem zavolal jistému panu Wirnbegovi.

Jak jsem později zjistil, pan Wirnbeg byl majitel toho domu, to už dlouhou dobu hledat nového majitele. Prý se ho už snažil prodat mnoha lidem, ale všichni zatím odmítli, i když je dům po rekonstrukci a v oblasti bez narkomanů v klidném sousedství.
Cena domu byla až překvapivě nízká. Když mi jí říkal do telefonu, říkal jsem si, jestli jsem náhodou nepřeslechl první dvě číslice.
Nakonec jsem bez diskuzí kývl na koupi a další týden jsem měl zabalené věci a byl jesm připraven se přestěhovat.

Do městečka vedla jen jedna jediná neudržovaná silnice přes lesy. Celou cestu jsem se modlil, aby jsem tu někde nepíchnul pneumatiku, protože jsem si nebyl jistý, zda-li mám náhradní. Nakonec jsem bezpečně dorazil na místo mého nového bydliště. Nevím, kolik bylo hodin, ale slunce by zcela jistě do takové hodiny zapadlo.

Přivítala mě vůně květin rostoucích v zahradě mojí i sousedů, tmavě modrá omítka a šedá střecha i s komínem byly sice trochu křivě, ale nic strašného to nebylo.
Rozhodl jsem se dům obejít a zjistit, co jsem to vlastně koupil.
Krom přízemí měl jedno patro a celkem velký sklep, který jsem byl moc líný prohledávat.
Bylo tu několik velkých světlých pokojů. Z okna hlavní ložnice bylo vidět na velkou zahradu plnou stromů i s altánem.
Naprosto jsem nechápal, proč dům bylo tak těžké prodat.Párkrát jsem to celé uvnitř i venku obešel, abych si ujistil, kam dám věci, co jsem si přivezl s sebou a pak jsem šel do auta všechno to vybalit.

Před brankou stály tři malé holčičky, nejspíš děti sousedů.
Jedna, která podle výšky vypadala jako nejstarší navlečená do rozervaných zelených monterek tam jen stála a přešlapovala z pat na špičky s rukama v kapsách.
Druhá, o něco mladší v černých šatičkách s havraními vlasy v culíkách se snažila nahlédnout přes plot, i když jí chyběl dobrý půl metr výšky.
Pomáhala jí ta třetí, nejmenší. Měla kudrnaté blonďaté copánky a snažila se ji vyzvednout výš, i když ji už ta druhá stepovala na hlavě.
Ty dvě byly nejspíš sestry. Nejen, že vypadaly podobně, ale měly stejně pomalované obličeje, jakoby se právě vrátily z karnevalu.

Jen, co jsem došel k brance, seskákaly dolů a seřadily se podle výšky. Když jsem kolem nich prošel, jednohlasně pozdravily a sledovaly, jak odnáším do domu první krabice.
Takhle to trvalo asi půl hodiny, než jsem k nim promluvil.
"Ahoj, vy jste z okolí?" zeptal jsem se jich s úsměvem na tváři a ta prostřední hned poposkočila o kosek blíž ke mě. Najednou mě přeběhl mráz po zádech a moje čelo polilo pár kapiček studeného potu. Nejspíš po tom, co jsem se třicet minut tahal s krabicemi.
Prohlédla si mě zkoumavým pohledem, který mě přes ty namalované černé kruhy kolem očí trochu děsil.
Pak na mě zamrkala a malé okvětní lístky okolo černého kruhu na očích se zpřehýbaly, jak se holčička zamračila.
"Ano, my bydlíme naproti..." promluvila nakonec na tak malé dítě se smrtelným chladem. "Vy jste náš nový soused?"
"Ano, já jsem váš nový soused!" přikývl jsem a tím jsem ji asi trochu naštval.
"A péct sušenky umíte?" zeptala se mě a založila si ruce v bok těsně nad okraj její černé sukně, co zakrývala krvavá kolena.
"No, to nevím..." odpověděl jsem ji. Do té doby jsem sušenky nikdy nepekl.
"Pan Wirnbeg nám sušenky pekl..." promluvila ta nejstarší "Proto s námi byl v míru a nemusel se bát našich vtípků."
"No, sušenky sice péct neumím, ale jednou za čas sem přijede moje matka a ta peče koláče, mohl bych se za vás přemluvit, aby napekla o pár navíc..." pokusil jsem se s nimi vyjednávat.
Všechny se na sebe podívaly a svolaly poradu.
Nakonec přikývly a dvě z nich mi podaly dlaň, jakože dohoda.
Jen ta prostřední pokynula hlavou na souhlas a schovala ruce za zády.
"Ale pokud ne... bude tu něčí popelnice od temper..." promluvila ke mě chladně.
"Ano, chápu, ještě něco byste potřebovaly?"
"Ať řekne, jak se jmenuje!" strčila ta nejmenší do té uprostřed loktem. "Pravda... jak se jmenujete?" zeptalase mě znovu, tentokrát, když už jsme byli v sušenkové dohodě vlídnějším tónem.
S ochotou jsem jim řekl svoje jméno i přijmení. Dokonce se ji představily i ony.
Ta nejmeší s copánky byla Noon (jako poledne Beast, poledne, ano?), Ta nejvyšší Mirena a ta v černém s pokresleným obličejem Sanat. Noon a Sanat byly sestry a Mirena podle jejich slov nejbližší přítelkyně a nejspolehlivější člověk na světě ohledně zjišťování informací.
Po krátké konverzaci s nimi jsem se rozloučil a šel vybalit zbytek věcí dovnitř.


"Kdo to je?" zeptala se Noon své sestry, pod kterou začal umírat tulipán.
"To nevím, vypadá na živáčka..."
"A co uděláme, když ty koláče nosit nebude, nebo když je nemá vůbec?" přidala se k nim Mirena
Sanat uviděla na větvi ošiklivě zraněnou veverku. Vyšplhala za ní na strom. Veverka by normálně určitě utekla, ale vypadalo to, jako by Sanat ani neviděla.
"To záleží na tom, jestli přenese náhradu nebo ne..." odpověděla ji a vzala pokousanou veverku do rukou.
Než s ní ale seskočila dolů a odnesla domů, veverka byla mrtvá. "To se stane vždycky..." zatvářila se smutně a její bezvládné tělíčko položila pod strom.
Vzduchem se ozvala jména dívek. Znamení, že mají jít domů na večeři.
"Tak večer!" rozloučila se s nimi Mirena a všechny tři se rozeběhly jinými směry kde svým domovům.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mangle1987 Mangle1987 | 8. května 2016 v 20:41 | Reagovat

To je kvása. :3 Zase kvásná práce. A první. :D

2 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 8. května 2016 v 21:09 | Reagovat

[1]: jeeeej a druhá!

3 Jane The Killer / Kira The Killer Jane The Killer / Kira The Killer | E-mail | Web | 9. května 2016 v 14:28 | Reagovat

*neslyšeli
Vypadá to dobře a zajímavě :)

4 creepypasters creepypasters | E-mail | Web | 9. května 2016 v 20:36 | Reagovat

Je to super.

Vylezla jsem z kanalizace a budu muset komentovat.

5 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 9. května 2016 v 20:54 | Reagovat

[4]: *zděsí se* jejda! Co jsi tam dělala! Pojď, půjdeš hezky do vany!

6 creepypasters creepypasters | E-mail | Web | 9. května 2016 v 20:58 | Reagovat

[5]: nenenenenenene

7 STIAK STIAK | E-mail | Web | 14. května 2016 v 17:42 | Reagovat

TO BYLO NÁDHERNÝ :3

8 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 14. května 2016 v 20:04 | Reagovat

[7]: Ááááá! STIAK! *prodělá menší infarkt*  ahoj!
Jeeej! Ďákuju!

9 STIAK STIAK | E-mail | Web | 14. května 2016 v 20:51 | Reagovat

[8]: Hoj :'3
Za nic! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama