Elizabeth's Journey- IV

2. října 2016 v 10:31 |  Elizabeth's Journey
Achrichjů, jak špatně se mi tahle rubrika píše, to je neskutečný, ale trest je trest a já ho musím dodělat, jinak by to dopadlo ještě hůř! Sice to bohužel není nic dlouhého, ale něco lepší, než nic!


Prales by se dal celkem dobře popsat jako nespočet zářivě barevných čar na velkém černém plátně, kde všechno bylo nejméně třikrát tak vyšší, než obvykle a každé zvíře, nebo rostlina si nebyla v ničem podobná. Pokud se někdo dokázal vyznat v Modrém lese a v jeho zrádných, bludných cestách, nebo dokonce mezi Trnitými skalami bez toho, aniž by došlo k nějakému zranění, taky mu byly jeho orientační znalosti docela na nic. Vše, dokonce i většina na první pohled neživého, tu mělo vlastní život, jehož smysl nedokázal pochopit snad nikdo. To ale bylo na tomhle místě to, co z něj Prales dělalo. Netrvalo dlouho a ukázaly se i první rozpadlá obydlí, co tu stála ještě dávno předtím, než neustále se plazící rostliny a jejich nenechavé kořeny překonaly propast mezi dvěma ostrovy. Mezi nimi byl i jedla poměrně velká, do skály vytesaná svatyně, v níž se podle odlesků velkých zelených očí zabydlelo několik šelem.
Již vyšlapané stezky vedly kolem propastí, přes koruny spojené jedna druhou vratkými mosty strážníků a skrz bludiště z tlustých lián, které být duté, prošel by jimi i slon. Vzduch byl těžký a horký a každému se při výdechu objevil před nosem obláček vodní páry. Do uší tu řvali pestrobarevní ptáci jako na poplach, až to začínalo nejednomu lézt na mozek a spadané větve se pod nohama podivně vlnily. Alespoň to se tedy zdálo Braulenovi, který už pěkných pár minut nervozně sledoval zem pod ním, jakoby mu měla každou chvíli ukousnout nohu. A vlastně, každý milimetr Pralesa se zdál, že by tak nejraději udělal.
"A vy... víte vůbec, kudy jdeme? Myslím, že chodíme v kruhu!" Ozvala se Majolara, pociťujíc samé mravenčení v zádech, jako Braulen a i přes značnou bolest v nohou popoběhla dopředu, aby nemusela být poslední.
"No... já vlastně... nevím, já to nevedu!" Vynořil se Naethen s hliněnou Narivi odnikud a ve vlasech měl zasekaných několik klacíků a také pár housenek, na které při jejich objevu radostně zastřihal ušima a ponořil se do jiného křoví.
"Ovšem že NECHODÍME v kruhu a... byl by někdo té dobroty a vytáhl toho skřeta z roští dřív, než ho něco sežere?!" Zastavil se Merain a po uvážení, že mu věčně problémový Naethen za ty třísky v ploutvích a rozcuchané vlasy opravdu nestojí, ukázal namodralým prstem na vlnící se prašné houby, zpod kterých se vynořila Naethenova hlava pokrytá zeleným práškem se stále vlnícími se housenkami. V tu chvíli se něco omotalo kolem Braulenových kotníků a stáhlo ho na zem, avšak jen, co se démon rozplácl na na navlhlé odumřené liány, ona tajemná síla zmizela v zářícím porostu nočních bylin.
"Co to bylo?!" Sykl k Majolaře, jenž si oné věci, nápadně pripomínající tělo obrovitého hada, koutkem oka všimla a v hrůze zůstala strnule stát. "Tak dočkám se odpovědi?!" Zamával ji uchem před obličejem, aby ji probral, ale ona se zavrtěním hlavou pokračovala dál.
"Nevím... ale myslím, že nás tady něco prohlédlo..."
"Cože? Co to meleš?" Pokračoval a kolem něj proletěl šíp s jedem agrapunčí. Oba s výkřikem uskočili a podívali se na místo, odkud se šíp vynořil.
Na stromě, téměř u koruny visela malá plošinka ze svázaných bambusových stvolů, na níž se krčil malý kůrový tvoreček se zahnutým prakem, velkým, jako on sám a rozhodně se netvářil, že by jednoho z nich nechal projít dál. A rozhodně nebyl sám. Brzy se na zem spustil asi další tucet jemu podobných stvořeníček a všechny ve svých suchých ručkách svíraly naostřené oštěpy, na kterých se leskly fialové kapičky jedu.
Naethenena už najednou nikdo nemusel přemlouvat a pracně tahat zpod kořenů, vlastně sám a docela rychle opustil společně s Narivi svůj důl na semínka, kterých už měl po kapsách tolik, že by si mohl vysadit svůj vlastní prales.
"Strážníci... to se dalo tušit, když se jim tu plazí neznámý a nebezpečný skřet!" Merain s povzdechem dal ruce nahoru na znamení, že se nehodlá nijak bránit a v rukou nemá žádné ostré zbraně.
"Co chtějí?" Rozeběhl se Naethen za ním a snažil se utéci jednomu, který vypadal zvlášť naštvaně a odhodlaně někoho zapíchnout. Narivi s sebou celá ustrašená probleskla a málem sklouzla dolů.
"Já nevím, tihle klackové jsou magoři!" Naštal se Merain na jednoho ze strážníků a jedním máchnutím pár kapek vody mu přeseknul oštěp na dva. Jak se ale ukázalo, ani jeden z nich neměl zájem o ty tři, ale o Majolaru s Braulenem, které také obklíčili.
"Vidím, že tu někdo chystal menší zradu..." ozvalo se a z houští se vyplazil obrovský zlatohnědý had, co kolem těch dvou obtočil několik smyček. Byl to Bamaru, hlava strážníků, který si nenechal pod svýma šesti očima prokloznout nic, co se mu zdálo byť o chloupek horší, než komár a jeho přítomnost nikdy neznamenala nic dobrého.
"Bamaru? T-to je Bamaru!" Vypískl Naethen a z minulých zkušeností s tímto tvorem se už začí al rozhodovat, kudy uteče.
"Nestrachuj se, vyvolený, pro tebe tu tentokrát nejsem, to oni dobře vědí pro koho!" Obtáčel se Bamaru kolem dvou démonů dál a své smyčky neustále utahoval.
"V-vyvolený? Co to je za blbost?" Vydal ze sebe šedovlasý elf.
"Copak tobě to nikdo neřekl? Copak ty nevíš, jaký osud tě potkal? Co předpovědělo Oko?" Syčel Bamaru dál a hodil tázavý pohled k Merainovi, kterému se do krve otlačené ploutve se zvyšujícím se tepem jen kroutily.
"Neřekl co?" Zamračil se Naethen společně s jiskřící Narivi.
"To už si doufám vyřešíte... uvidíme se v chrámu." Pronesl pohrdavě a všechny jeho smyčky se začaly projasňovat bílým světlem, až had společně se strážníky zmizel.
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama