Rok 2417- part 5.

21. října 2016 v 19:34 |  Rok 2417
No to jsem ale zas aktivní... ne, vymlouvat se na učení se a tanec nemůžu, protože to mi čas nijak neomezuje... ale po těch osmdesáti testech jsem tak zničená, že jsem ráda, že si ještě dokážu umíchat oveši! Díky Marku Antonínovi za naše milované pracovky (co jdou holkám překvapivě lépe, než... ehm ehm... technickému pohlaví ehm) a našeho učitele, který nás donutil ty obvody 5x předělávat, dokud ta nanicovatá žárovka nezačala konečně svítit! (Po 90 minutách bádání se zjistilo, že je vadný kabel)

...wait, kde jsme to skončili? Jo, už viem, roboti...


Centrála, za normálních podmínek ohraničená vysokým plotem z hmotného hologramu, co přes sebe nepustil nikoho a nic bez povolení, byla liduprázdná a nikým nehlídaná. Sem tam se mihnul jeden blikající robot, co si nevědél rady s příkazy, jenž mu Golg.ER bez ustání a světla uvnitř věže jiskřila pod nedostatkem energie.
"GooG.E, v jakém stavu byla záložní energie Centrály předtím, než tě ten parazit shodil?" Ohlédl se Kogryne za sebe s nepříjemným pocitem, že ho někdo sleduje a ne zrovna s dobrým úmyslem.
"Téměř plná." Odpověděla MET-EN GooG.Einým hlasem a skenovala nejrychlejší cestu dovnitř, kterou měl málokterý plecháč zakódovaný v čipech, přes únikový východ bývalé podzemky. Teď veškeré zařízeni doslova lapalo ve vzduchu po kyslíku svými filtry a jelikož ventilačnísystém se nejspíš vypnul i s Goog.E, každou vteřinou tu bylo méně a méně plynného paliva, až uvnitř bylo pro člověka nemožné vkročit byť do první haly.
"Jeden zásobník rozkopne asi tak patnáct mateřských lodí o velikosti Tomlinsona... Je jich tam pětatřicet." Odhadl Khirn pátrající ve svém trojúhelnikovitém mozku po dobách, kdy pracoval jako taxikář a přepravce po Mléčné dráze, kdy se nejednou připletl k motorům a řídícím jednotkám při vykládaní zboží.
"Jak se mohlo potřebovat tolik O2 za tak krátkou dobu?! Tolik nežral ani časostroj v Arkanu!" Vymumlala ze sebe Lareau, která sice neměla ani ponětí o tom, jak taková mateřská loď vypadá, nebo jak se vejde nespočet energie do malého plíšku o velikosti menší baterie do 'chytrých telefonů', čímž většině inteligentních živých tvorů připadala jako naprostý pitomec.
"Ano, pamatuji si na ten výpadek celého sektoru 12!" Usmála se GooG.E "Štěstí, že tu pořád máme starou dobrou elektřinu, že?" V jejím senzoru se náhle objevily znepokojivé zprávy, které se ohlásily červeným zablikáním na spojich jednotlivých součástek.
"Co se děje?" Zeptala se Daikarra
"Tam uvnitř je moc málo kyslíku. Nesmíte dovnitř. Ne vy dvě. Nepřežily byste." Ukázala MET-EN colnou rukou na svůj dálkový snímač, zatímco tou druhou stále svírala spícího 33T4, jehož baterie se snažila nabrat, co mohla.
"Takže vy nás tu necháte? Co když se něco stane! Žádné připojení k ničemu neexistuje!" Vyhrkla Daikar, při pomyšlení, že by měla zůstat v nehlídané oblasti plné zdivočelých strojů, u kterých nikdy nevíte, co je popadne a napadne, kde se z nenadání může vyřítit odnikud řízená střela, co ji a vše ostatní v okruhu třiceti metrů roztrhá na kousky, zbledla natolik, že to bylo značně viditelné i přes těch několik vrstev líčidel, co měla na svém obličeji.
"Riziko nebezpečí tu je sice možné, ale vzhledem k tomu, že větsina robotů nepozná ani stěnu od podlahy," řekla GooG.E a ukázala na jednoho GV-, co se marně snažil proletět sloupem. "a jestli půjde vše podle plánu, budete moci za námi do dvanácti minut. Do té doby se snad žádná pohroma nestane. A kdyby ano, máte tu Khirnigara!"
"Co?! Miua?" Zamrznul Khirn uprostřed kroku a jedním ze svých šesti prstů ukázal na místo, kde lidé mají hrudní kost.
"Ne, ten za tebou!" Protočil Kogryne očima a povrchně si přehodil tenké copy z jedné strany čela na druhou a snažil se ponechat di alespoň nějakou tu důstojnost, i když se fialovo-modré barvy již potem dávno spláchly a zanechaly tak místa, kde byla vidět světle hnědá sametově jemná kůže. A bylo vidět, že je to onomu keričanovi bylo výrazně proti srsti a snažil se co nejvíce schovat pod límec své kombinézy, co byla rozepnutá téměř do poloviny trupu.
"A-ale proč! Ja kyslík nedýchám!" Zavrtěl Khirn ostny a na znamení nesouhlasu si chytil ruce za zády. "A co 33T4, až se probudí... jestli se probudí... když nás nenajde, do chvíle vám exploduje před nosem!"
"O 33T4 nemusíš mít strach. Je se mnou propojený a já mu už nějakým tím impulzem vysvětlím, co se děje. Tebe tu navíc potřebuji. Přesně támhle, pod tím oknem! Pochopíš proč!" Zasmála se a posílajíc Khirna na místo pod pásem okem, která se odsud zdála jako tenký proužek blikajících žárovek, rychle přeplula k těžkým kovovým dveřím, co s rachotem odhalily únikový východ a zmizela spolu s 33T4 a Kogrynem uvnitř. Khirn zůstal stat na místě nechápavě třepotajíc ostny.

Uvnitř to najednou vypadalo, jakoby se vrátili o několik set let v čase. Stará zastávka byla stále plná odloupaných plakátů a informací z nichž nejstarší byly z druhé poloviny dvacátého prvního století a hlásaly o přistání první generace lidstva narozené mimo Zemi. Temný tunel prorostlý zelenou vrstvou vlhké plísně vedl společně se zbytky kolejí dál, do černočerné tmy, odkud kdysi vanul proud vzduchu, co před sebou tlačila svištivě skřípající metra, která stála odstavená na vedlejší koleji.
"Bylo tu vlakové nádraží... ještě před příchodem letkokolek..." vysvětlila GooG.E a hologram levitující jak její dlaní ukázal mihotavý obrázek rychlíku, aby si Kogryne mohl alespoň trochu představit, jak vypadala Země předtím, než k ní doputovaly mimozemské vymoženosti.
"Je to tady příšerné..." nakrčil Kogryne nos nad malbou nějakého vandala "a počkej... kam jdeš! Nejdeš doufám do tý roury, že ne!" Vykřikl, když se MET-EN spustila dolů do kolejiště a její svítilna proměnila tunel v jednu modře se třpytící stezku odvahy.
"Je to bezpečné, sama jsem to navrhovala!" Ujistila ho.
"Jo, možná tak v dobách Google překladače..." povzdechl si Kogryne a s vlnou odporu, co přejela po jeho zádech, přes všechny jeho trávicí soustavy až ke krku při vdechnutí houbovitého zápachu následoval modré světlo mizející z jeho zorného pole.
Zpoza jednoho z vagónů děsivě vyhlížejícího metra se vyplížil chrčivý stín, který při každém pohybu hlasitě překliknul, jako zrychleně tikající hodiny a jedním funkčním scannerem přejel celé nástupiště sítí rudých laserů.

"Co se s ní děje?" Špitla Lareau ke Khirnovi, zatímco Daikarra postávala zády naplácnutá na pouliční lampě a vyděšeně hleděla kolem sebe.
"No..." klokotal Khirl neslyšně "Ona nemůže být venku... v noci... a ve tmě..."
"Ona má strach ze tmy?" Zeptala se Lareau
"NE! NEMÁM! Jen mi nedělá dobře, když nevidím před sebe! To je... normální!" Vykřikla na ně a lekla se svého vlastního pramínku vlasu, na který přestával fungovat lak, co ji vlasy držel v pefektní chocholce.
"Tak teda pojď sem k nám, tady vidím i já, takže ty taky, humanoide!" Vyzval ji Khirn, ale Daikar nevypadala ani v nejmenším, že by se chystala v brzké době opustit osvětlený kruh o velikosti šesti metrů. K tomu ji pomohl až jeden z robotů, co narazil v plné rychlosti rovnou do zářivky, co okamžitě začala prskat a jiskřit. Daikarra s vypísknutím a silným odrazem na křídlech byla rázem omoraná kolem Khirnova krku a tma najednou nebyla až takové velké zlo.
"Ať už to ti velekonstruktéři spustí, nebo tam jdu s dýchacim přístrojem!" Zakňučela s obličejem schovaným v izolačním skafandru ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama