String a knihkupectví

Sobota v 17:59 | Beznitka Loutkovská |  ...Loading...
Většina obyčejných lidí v nákupních centrech obvykle stráví hodiny nakukováním do výloh, nakupováním oblečení, elektroniky, nábytku či doplňků do bytu, znám dokonce i takové, kteří jsou schopni stát a hodinu přemýšlet nad tím, co si objednají za jídlo v jednom ze stánků rychlého občerstvení. Lidé si také obchodní centra, do nichž se chystají na menší 'rodinný výlet' vybírají. Obvykle podle obchodů, které se uvnitř nacházejí, vzdálenosti od jejich bydliště nebo (za což bych nejraději trhala hlavy a plnila je dušeným hráškem) podle přítomnosti dětmi tak opěvovaného pekla s přezdívkou 'Mekáč'. zavrčí

Pak se tu ale najde malá skupinka lidí, mezi něž patřím i já.
Mě jednoduše nezajímá, kde má jaký obchod slevy. Mám troje kalhoty a pár svetrů, asi troje šaty, které na mě zatím nevlají jako pytel od brambor, boty ještě žraločí hlavu nepřipomínají a proč bych si měla kupovat nové věci 'na doma', když doma stejně chodím v pyžamu!
Ani výmluvy stylu: Doma není nic k jídlu. se mnou nehnou.
Je doma hrášek a mrkev?
Nuže dobrá! A co vajíčka?
Máme?! Výborně, oběd vyřešen!
K tomu někde vyhrabeme pytlíček s ovesnou kaší k večeři a pokud budeme mít štěstí, v lednici bude i jogurt a jablko k snídani!
S lidmi jako já dokonce nehne ani ten nejúžasnější telefon či počítač. Kdyby nebylo rodičů, kteří mi nový telefon doslova podstrčili, stále bych se hrdě držela oné staré cihly, co mi přežila pády na nejméně deset různých druhů chodníků a pokaždé přežila jen s otlučenými rohy.
Z pohledu zaměstnanců nákupního centra musíme připomínat zbloudilce, co si někde spletli odbočku a teď se vyjeveně diví, kam se to dostali nebo naprosté chudáky, kteří se jen courají kolem a tiše slintají očima po všech těch věcech, jež si nemůžou dovolit.
Když nad tím tak přemýšlím, mají vlastně pravdu. My těmi uličkami plnými lidí s taškami opravdu bloudíme a hledáme jen jeden jediný malý obchůdek zastrčený v tom nejtemnějším rohu, kam téměř nikdo nechodí a mračíme se na všechny ty krásné věci a tak božsky vonící čerstvé ovocné šťávy, co si ale koupit nemůžeme, protože pak by nám nezbylo dost peněz na naší drogu z papírků. Ze stovek a tisíců malých černobílých papírků, na nichž pokaždé, když je vezmeme do ruky, ožívají naši hrdinové.


Knihkupectví je jedno z mála míst, kde dokážu vydržet celý den a procházet jednotlivé regály pořád dokola. Ovšem podle toho, jak velké je a kolik zajímavých knížek mi dokáže nabídnout. V knihkupectví se také většinou projeví moje pravá povaha, zvlášť, když se mi něco nelíbí. To potom, pokud se se mnou rozhodne někdo odvážný vkočit do onoho obchodu s tlumeným osvětlením a šedým kobercem, bývá pro ostatní členy rodiny či moje oblíbené smrtelné dušičky mnohdy zábavná podívaná.

Jedna taková se odehrála prád dní nazpět, když jsem se vracela ze soustředění. Byla jsem rozladěná, ospalá, rozlámaná a celkově na dně a máma se zaběhla kamsi do uličky s oblečením a nechala tak mě a fotra (jak se mi podepisuje pod všechny SMS zprávy), abychom koupili nějaké jídlo.
No jo, jídlo. To se lehko řekne, jenže pro někoho jako já je výběr jídla celkem těžký úkol. Nic smaženého ani tučného nejím, sladké dorty a šlehačka mě nutí zvracet a po tom, co nám vařili na soustředění, jsem pochybovala, že mi můj žaludek ještě někdy bude věřit natolik, aby mě nechal sníst těstoviny či vývar. Nakonec, po dlouhých patnácti minutách obcházení CČM jsem se nechala umluvit na tmavou bagetu se zeleninou a mozzarellou, kterou jsem hodila k nakoupeným svetrům a potlačila závrať, když jsem procházela kolem rodinky, co malým dětem cpala do pusy talíř hranolků.
Protože nám máma zmizela z dohledu a nám se nechtělo obcházet všechny to obchody, kde by teoreticky mohla být, navedla jsem fotříka k uličce z knihkupectvím.
Je až k nevíře, jak rychle dokážu běžet, když mám k běhu dobrý důvod. Než mě táta stihl zastavit, už jsem proběhla mezi hloučkem lidí, přeskočila dvě lavičky a zmizela mu ve svém ráji.
Všude, kam jsem se podívala, byly knížky. Hory a hory knih, některé z nich jsem dokonce u nás v Kolíně nikdy neviděla nebo o jejich existenci neměla ani potuchy. Hned to první, co upoutalo moji pozornost, byl velký oranžový nápis: KATAKOMBY, na nějž jsem musela chvíli nechápavě mrkat než mi došlo, na co vlastne civím. No samozřejmě že jsem se k úhledně vyrovnaným knížkám na poličce hned rozeběhla a už bych málem jednu z nich popadla, kdybych koutkem oka nezachytila odlesk jiné knížky, po níž jsem také dost dlouho pátrala, která pro mě byla snad ještě důležitější, než Katakomby.
A tady legrace pro tátu začala.
Našel mě, jak jednou rukou přejíždím po hřbetech knih a vychvaluju jejich seřazenost podle dílů, autorů a žánrů. Tady v Kolíně si nějaké řazení nikdo nehraje. Většinou se do sebe mísí žánry sci-fi, fantasy a YA takovým stylem, že jsem se už kolikrát neovládla a prostě jsem začala jednotlivé knížky rovnat sama. Nepořádek snesu kdekoli, ale rozhodně nedopustím, aby si někdo omylem koupil jiný díl knížky než chce a tím pádem si nechtěně prozradil celou sérii. Ne, o žádná zničená Myšlenská dobrodružství tu nestojíme, vela diakes!
Za jeho nevybíravé chování jsem jej potrestala čapnutím té nejsilnější knihy, která byla v dosahu (shodou okolností to byla ta kniha, kterou jsem také potřebovala) a začala jsem si vesele skákat kolem kouta, kde to zavánělo kosmickým prachem a elfy.
S Winter v náručí jsem si rychle prohlédla regály kolem sebe a snažila jsem se najít druhou knížku, pro níž jsem si přišla. (Nikdy neodcházejte pouze s jednou jedinou knížkou, pokud to je možné. Přináší to smůlu a knížka se vám pak nebude líbit!) Myslím, že ti kteří mají jen hrubou představu o tom, kolik dílů má Hraničářův učeň, mi jistě potvrdí, že najít ho mezi ostatními knihami není žádný problém, jelikož většinou zabere celou polici, někdy i více. Proto mi bylo divné, že jsem ho mezi těmi královstvími a lesními potvorami nikde neviděla.
"Pravda, hraničáři mají zůstat neviditelní, ale já nejsem wargal ani Morgarath! Přede mnou není nutno se skrývat!" zavolala jsem si potichu a po posledním ujištění, že žádný hraničář není ani pod kobercem, jsem se otočila zamířila na úpně druhou stranu obchodu.
Táta mě poslušně následoval asi do půli cesty než zjistil, že jsem jako černý přízrak vplula mezi hromádky s dětskými říkankami a pohádkami o ztracených koťátkách. Pak se schoval za jednu z cedulí, co hlásila, že se pod ní nachází zlevněné zboží a vyčkával, co to pometlo v roláku zase vymyslí.
A že jsem toho vymyslela!

Minula jsem oddělení První čtení a začala jsem se pořádně rozhlížet okolo. Uviděla jsem před sebou Eliščino oblíbené After, jemuž jsem se velkým obloukem vyhnula, nějaké deníčky, z nichž jsem pořádně znala jen jednu sérii, mojí milovanou Rose a další knížky, které jsem jako menší měla strašně ráda. Na vzpomínání mi ale nezbýval čas. Musela jsem najít teď už oba rodiče, svojí knížku a vypadnout z blízkosti přeslazených povídek ze středních škol než si někdo začne myslet, že s nimi chci mít něco společného.
V tom náhlém zmatku se moje oči zastavily na jedné řadě vyskládaných knih, kterým jsem předtím nevěnovala pozornost. Kdybych v ten moment nepřišla o hlas a kontrolu nad svými končetinami, začala bych křičet.
Od jiných jsem nejednou slyšela, že série o pěti či šesti dílech, kterou měli napůl rozečtenou, najednou začala vycházet v jiném obalu a s jiným coverem. Chápala jsem to jako věc, která rozhodně není příjemná pro někoho, kdo si na své domácí knihovničce zakládá a chce, aby bylo vše seřazeno do puntíku, ale protože mně samotné se taková věc ještě nestala, nevěděla jsem, jak moc taková maličkost dokáže naštvat.
Hodně. Opravdu vela hodně!
Když tátovi přišlo, že tam bez hnutí stojím moc dlouho a pomalu se přikradl blíž, myslela jsem, že se ze mě udusí smíchy. Dovolte mi popsat situaci ještě o něco přesněji. Ani ne deset metrů ode mě skupinka podobně starých holek jako já, co se rozplývá nad ženskými romány, dalších pár metrů před námi kluk, co ohrnuje nos nad 'čtením pro malé děti' a mizí v oddělení, z něhož jsem utekla a dalších pár lidí, co se prohrabuje v učebnicích a historických knihách.
A pak tu jsem já.
Ta, která stojí uprostřed dětských knížek pro kluky, rve si vlasy z už tak rozcuchaného culíku a nadává, že teď každá knížka bude jiná a nebude to vypadat hezky.
Možná bych se tam té uličce tiše vztekala do teď, kdyby mě táta neodvlekl až k pokladně, kde jsem se už jen kvůli té milé paní pokladní uklidnila přepnula zpět do té nenápadně podivné osoby, co oklame každého už jen svým upištěným a téměř neslyšným "Dobrý den!".
Moje brblání stejně nezastavil a tak si ho mohli vyslechnout i kolemjdoucí, mezi nimiž byla i máma, co se vracela s několika taškami s oblečením a protože tak nějak nechápala, proč samým vztekem škrábu do postavy pod plachetkou a hořícího mostu na obrázku, (zelený skřítek pedofil, jak Willa nazval můj bratranec) musela jsem jí celou událost převyprávět ještě jednou.

Myslím, že po téhle návštěvě knihkupectví se mnou půjde nakupovat možná tak můj budoucí psychiatr...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Psychopathic-rainbow Psychopathic-rainbow | Web | Pondělí v 15:33 | Reagovat

Nový design ??
nádhera..:-)))

2 Ami Ami | E-mail | Web | Dnes v 12:20 | Reagovat

Moje nakupovanie s mamkou:
Ja: Čo robíme v tomto nákupnom centre?
Mama: Ideme ti kúpiť darček k narodeninám
Ja: Jeeej, pôjdeme do kníhkupectva?
Mama: Nie, ideme kúpiť šaty
Ja: Fuuj šaty
Mama: Nesprávaj sa ako chalan! Páčia sa ti tieto?
Ja: Whaaat veď tie sú tak rúžové, že aj Mettaton by chytil infarkt!
Mama: *nechápavý výraz*

Neznášam nákupovať šaty v nákupných centrách because obehneš 10 obchodov, v každom si aspoň trištvrte hodinu a aj tak si nič nekúpiš xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama