Mise Odyspea 3.0

12. září 2017 v 21:32 | Beznitka Loutkovská |  Mise Odyspea
Dlouho jsme se neviděli, že? Grahmunův zářivý úsměv


Seevar nepatřil k fyzicky nejzdatnějším členům vybrané skupiny, avšak to mu na sebevědomí neubíralo. Wanne si říkal, že Seevar kdysi musel být tím člověkem, se kterým se všichni baví už jenom pro zábavu, jakou jim svým vzhledem a chováním neustále servíruje na stříbrném podnose. Byl to v podstatě takový šašek a střed pozornosti, kamkoli vkročil a právě jemu podobným se spíše samotářský Wanne snažil vyhýbat. Stále si opakoval, že tu není proto, aby se tu seznamoval. Vlastně mu ti druzí mohli být naprosto ukradení. Byl tu proto, aby se podíval na okolní vesmír a druhou stranu Měsíce, aby se jako jeden z malé hrstky šťastlivců na vlastní oči přesvědčil o dálkově prováděných stavbách budoucí lidské kolonie na Marsu a měl tu šanci obdivovat malou planetu Zemi stejně, jako ji obdivoval první člověk na její oběžné dráze.
Dokázal si představit, že by ty dlouhé týdny a měsíce prožil v autopilotem ovládané lodi úplně sám, možná s třemi dalšími vybranými, kteří se od něj smýšlením příliš nelišili. Bez takových, mezi něž řadil i Seevara, by se obešel až do konce svého života.
"Pořád někam mizí, nemyslíš?" šťouchl do něj překvapivě ostrým loktem a málem ho tím dotykem odhodil na sklo.
"Promiň. Promiň, ale já jí sotva stihl potkat." Wanne zavrávoral a když se zády opřel o studené zábradlí, na němž stále chladly teplé stopy po jeho dlaních, připadal si jako kdyby se právě nacházel uprostřed zápasnické soutěže.
"Tak to ti nevěřím!" uchechtl se Seevar, celý v jednotném žlutém tónu. Jeho kůže se už stihla téměř celá obarvit až na pár posledních světlejších skvrn na krku a zuby a vlasy s život udržujícím roztokem ladily dokonale už od samého začátku. Wanne měl sto chutí se od něj co nejrychleji vzdálit než se k nim připlíží ještě někdo další. "Ke kterým vlastně patříš? Nepamatuju si tě z přednášek ani sezení."
"Jsem Wanne,"postavil se s zafuněním zpět na proplá kolena "a většinou jsem seděl v posledních řadách." v Seevarově tváři se mihl výraz pochopení.
"Mám takový pocit, že jsem někoho zašitého v rohu viděl. Proč ses k nám ale nepřidal? Když jsme měli sraz a tak?" vyzvídal dál.
"Nejsem rád v davech, jestli chápeš." Wanna nenapadlo nic lepšího, čím by nějak neverbálně vyjádřil, že chce být ponechán o samotě, než se otočit čelem k oknu a pozorovat dění venku. Od Odyspey k základně právě mířila jedna ze tří malých cisteren, které se na široké silnici pravidelně střídaly a míjely se. Tahle ale musela být poslední, jelikož s ní bylo zaparkováno poblíž opraveného hangáru pro obyčejná trysková letadla a z její kabiny vylezl rozlámaný řidič, který si to okamžitě namířil ke kantýně.
"Takže typický student-introvert? Takových jsem už potkal." Seevar nejspíš pochopil jeho posunek naprosto opačně. Postavil se vedle Wanna a nadále se s ním pokoušel navázat řeč.

"Abych nezapomněl," začal po delší odmlce opoět mluvit "Jsem Seevar, ale většina lidí mi říká Sev. Taky mě vybrali jako jednoho z 'dostatečně nadšených mladých astrofyziků'. U mě k tomu asi měli připsat ještě amatérských..."
"Takových je tady spousta." Wanne souhlasně pokýval hlavou a aniž by si to uvědomil, udělal osudovou chybu. A to přesně v okamžiku, kdy se otočil směrem, jakým zmizela Rahia. Doufal, že ji někde zahlédne. Že nějak zázračně zahlédne ona jeho přes tabulku matného skla a přispěchá, aby od něj odehnala toho člověka, který nevypadal na to, že by se v příštích dvou vteřinách chystal odejít.
"Ta se jen tak nevrátí. Většinou zmizí tak na hodinu, někdy i na dvě. Kdo ví, co kde dělá. Asi má v personálu někoho známého, protože když se k těm dveřím přiblíží někdo z nás," ukazovákem zakroužil přesně tam, kde mu Rahia zmizela z dohledu "chovají se jako kdybychom porušili ústavu. Být tebou, ani to nezkouším."
Wanne se snažil tvářit zmateně, jako by vůbec nepochopil význam Seevarových slov. Ten si jej přeměřil a pozastavil se u klížících se víček, roztřepaných svalů a podlitin, které byly množstvím vyteklé krve v nich téměř černé. A konečně to vypadalo, že z něj vypadne něco rozumného.
"Je ti ještě blbě, že jo? Kdy tě přivezli ze sálu na pokoj?" vztáhl k němu jednu ruku, aby se o něj mohl Wanne podepřít. Narozdíl od Rahie, která statečně vlála s ním, ho Sev téměř táhl k nejbližší lavičce, jež stále jen několik kroků od něj.
"Dnes ráno."
"Dnes ráno?" Wanne přikývl. "Tak to jsi měl říct rovnou. Příjdu, až budeš v pohodě, jo?" Wanne ze zdvořilosti přikývl a schválně se zatvářil, že se mu při dosedání přitížilo. Modlil se, aby na svůj slib co nejrychleji zapomenul a s ním i to, že jej kdy potkal.

"Mami?" Rahia nakoukla do laboratoře, kde doktorka se svými pomocníky řešila nějaký problém. Snad to byl mizerný stav zbytku jejích pacientů (a pokusných králíků). "Můžu s tebou mluvit? Jen na chvilku!" cítila, jak se k ní všichni otáčejí a jak jí propalují pohledy, ale dokud se na ni nepodívala doktorka, svůj úsměv neztáhla ani o milimetr.
Jak její matka pootočila hlavou, ve stínech umělých zářivek byla její tvář ještě více strhanější a přísnější než tomu tak bylo obvykle. V posledních dnech kvůli Odyspey jenom pracovala. Kolikrát i do brzkého rána, kdy pro ni většinou musel z obytné části základny dojít její otec a dlouze ji přesvědčovat, aby poslední hodiny do začátku své pracovní směny dospala v klidu v posteli. Tak, jako normální lidé.
"Nevidíš snad, že mám práci? Řekla jsem ti, že za tebou příjdu tři hodiny před odletem. Jsi tu dvakrát tak brzo, Rahie!" její matka nakonec vyšla ze dveří jen natolik, aby měla stáe jednu nohu bezpečně zaklíněnou ve dveřním rámu své laboratoře. Už byla navyklá taktikám své dcery, která ji byla schopná odtáhnout na druhou stranu pozemku, přestože byla po otci malá a od narození křehká bytost nejen na duši.
"Já vím, ale jde o ty vybrané. Víš, většina z nich má potíže a nejsou v pořádku. Často omdlévají nebo se dáví. Možná, že by se start odpočtu měl oddálit. O pár hodin, maximálně o den. Než si jejich těla přivyknou." Ať se Rahia snažila uculovat, jak chtěla, na kamenný výraz její matky to nemělo žádný vliv.
"Rahie," začala a dvěma prsty si urovnala zbloudilý pramen, jemuž se podařilo vykroutit z šedého copu. "Sama víš, že to nejde. Celý svět čeká, až ta loď vzlétne. Pokud se něco zpozdí, média se o to začnou ihned zajímat a to tak, že polezou se svými kamerami a fotoaparáty přímo sem. A vaše loď, jak jsi také byla obeznámena, se nesmí zpozdit ani o hodinu. Promiň, chápu, že se jen staráš o ty lidi, ale nejde to."
"Ale mami, viděla jsi je vůbec? Vždyť do té lodi ani nedojdkou po svých!" rozkřikla se Rahia, ale matčin prst přiložený na ústa ji zase efektivně umlčel.
"Nejde to, Rahie. Víš, že to nejde." ztlumila hlas, aby ji neslyšely procházející sestry a věnovala jí polibek na čelo. "Uvidíme se za tři hodiny, ano? Můžeš si zatím promluvit tátou, jestli ho někde najdeš. Mám takový pocit, že z toho letu je daleko nervoznější než vy všichni dohromady." bez dalšího slova zmizela v bílém světle laboratoře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanoredraven Eleanoredraven | Web | 14. září 2017 v 23:45 | Reagovat

Povedene

2 Beznitka Loutkovská Beznitka Loutkovská | E-mail | Web | 15. září 2017 v 16:14 | Reagovat

[1]: Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama