Mise Odyspea 4.0

28. září 2017 v 20:13 | Beznitka Loutkovská |  Mise Odyspea
Hello, Hello! Can you hear me as i scream your name? Stringless si zase jednou něco poslechla a teď má červa v hlavě



Začínala si říkat, že souhlas k něčemu jako úplné přeorganizování organismu, i když dočasnému, bylo to nejhorší rozhodnutí v jejím životě. A že už mylných kroků za ten čas, co pobývala na tomto světě, udělala nespočet. Jenže ty předchozí byly takové, jaké jednou za život udělá každý obyčejný člověk s dobře známými následky. Tohle bylo něco na úplně jiné úrovni.
Jednu chvíli cítila jen slabé tepání v rukou a v té druhé ji křísily dvě ženy, jež si ze vzpomínek vybavovala jen jako několik zažloutlých šmouh a ledových doteků. Už ani nevěděla, jak se dostala tam, kde se teď nachází a co tu vlastně dělá. Neměla nejmenší potuchy o tom, kdo jsou ti lidé, kteří kolem ní tak hlasitě mluví a byla si jistá, že jestli si teď pro sebe v duchu přestane stále dokola odříkávat své jméno, zapomene i to, jak se jmenuje.
"Tárie?" Ano, to jméno bylo její. Ale nebylo řečeno tím samým způsobem, jakým ho řvala ve své hlavě do víru chaosu. Nechala víčka, aby se jí sama ochable pootevřela a zaostřila před sebe na toho, kdo mluvil. "Teď ještě nesmíš nikam chodit sama, ty hloupá!" Svitlo jí. Ta žena, zřejmě ta samá, která jí právě pomáhala vstát ze země, ji předtím oživovala pomocí 'jednoduchého, ale účinného triku', jak té zdravotní sestře říkala. Nepamatovala si, co přesně ten trik byl, ale krátce nato jí bylo zase dobře. Alespoň dost dobře na to, aby se mohla postavit a stát bez opory aniž by se kymácela a ztrácela rovnováhu či vědomí. Jenže tento stav zdánlivé pohody stejně jako ty předtím zmizel bez varování dřív, než se na to Tárie mohla připravit. Oslabené srdce, co si stále nemohlo zvyknout na nižší tlak v cévách, jí buď tlouklo příliš rychle nebo naopak skoro vůbec a ona tak byla při vědomí až moc nebo vůbec. To proto najednou sebrala neexistující sílu pro několik kroků. To proto opět skončila na podlaze.
Vděčně přijímajíc nabízenou pomoc si tuto chvíli snažila zapamatovat jako ponaučení pro příště.
"Omlouvám se, já-" začala mluvit, ale její jazyk musel vážit snad dvě tuny, Navíc ho vůbec neovládala a jak zjistila, na to, aby otevírala ústa, příliš slintá. "Bylo mi líp." dokončila tedy větu a dál už držela čelist zaklaplou, co to šlo.
Žena ji nadzvedla a vytáhla do sedu. "Zrovna teď s ničím takovým nepočítej," palcem jí rozevřela levé oko, aby lépe zjistila, jak moc je vzhůru a když usoudila, že přenos zpět na pohovku přežije, začala jí zase pomalu zvedat. Vlastně tak pomalu, že Tárie sotva vnímala, že se pohybuje.

Opětovné položení na polštáře pro ní bylo jako vysvobození. Se zasténáním se svalila na bok na opěradlo a mírně předklonila hlavu, aby na svojí zachránkyni lépe viděla. Bývalá členka armády před ní stála téměř v pozoru a přestože jí samotné cukal kdejaký prst a vzpurná žilka, nevypadala, že by jí cokoli, co dělala, působilo větší problém.
"Jestli budeš chtít příště někam vyrazit, někoho si zavolej. Nebo si tu ještě rozbiješ hlavu." řekla na rozloučenou a klidně přešla ke skupině stejně starých členů posádky, o nichž se Tárie domnívala, že to kdysi byli její kolegové, a dál už si všímala jen toho, co říkali ostatní. Podle toho, jak se jejich hlouček tvářil a choval, muselo jít o vážné téma. Pak se ale jeden z nich zasmál a s ním se začali smát i ostatní.
Tehdy si Tárie uvědomila, že i ona tu někde měla své lidi. Ti ale nebyli nikde v jejím dohledu. Měli být čtyři a do jednoho bezpečně rozlišitelní od všech jiných do té míry, aby je rozeznala i teď, kdy ztěžka dokázala zaostřit na nápis: VÝCHOD nad dveřmi jen dva metry od ní.

"Sestro?" máchla rukou do mlžného prázdna tam, kde uviděla záblesk stínu v barvách uniformy personálu. Předtím byla sestra až moc daleko na to, aby její tiché volání slyšela a všimla si jí, ale teď byla úspěšná. Zavalitá postarší dáma k ní pomalu a zároveň přízračně rychle přicupitala a přeměřila jí teplotu a krevní tlak. "Sestro, kde jsou členové číslo 5, 13, 17 a 8? Víte to?" nejspíš ji tou otázkou zaskočila.
"To mi promiňte, slečno, ale jak můžete vidět sama, všichni členové jsou v této hale." sestra jí ukázala na polomrtvé lidi spící či posedávající okolo.
"A jste si tím jistá? Nezůstal někdo na pokojích?" Tárie chvatně popadla odcházející sestru za ruku.
"Ano, slečno. Všichni, kteří dnes poletí, jsou zde v této místnosti."
"Všichni, kteří dnes poletí?" zopakovala nechápavě Tárie. Všichni kteří dnes poletí? "To znamená, že někteří vybraní zůstanou na Zemi?" zašeptala svoji myšlenku nahlas. Sestra přikývla.
"Někteří zákrok nesnesli příliš dobře, proto se dnešního odletu nemohou zúčastnit. Je možné, že mezi nimi jsou i ti, které hledáte. Je mi to líto, ale v tom případě je v této budově nehledejte." sestra se jí vyškubla a pokračovala v kontrolování ostatních polomrtvých, zatímco se Tárie odevzdaně nechala stáhnout gravitací a sklouzla na sedačku. Jestli ona je jedním z těch členů, co zákrok zvládli 'na výbornou', jak potom tedy musejí vypadat ti, co jej 'nesnesli příliš dobře'?
Tárii se opět začalo stmívat, ale nebylo to od pomalého tepu. Ten byl naopak až moc rychlý.
Představila si své nově a pracně získané přátele, jak leží na těch hrůzných lůžkách, napojeni na nespočet hadiček, infuzí a přístrojů, aby vydrželi živí než se lékaři rozhodnou, co s nimi, nepodařenými pokusnými králíky, udělají dál. Na černější myšlenky si zakázala myslet.

Zase jí ovládl třas. Jak dlouho ležela na jednom místě, zase se pozvolna navracel s uklidňujícím se tepem a vyrval ji z klimbání. Nemohla určit na jak dlouho, ale bolesti a zatuhlost v některých částech těla se utlumily. Přicházelo světlejších pár vteřin po téměř hodině zmatené beznaděje.
A s ní snad halucinace. Řekla si Tárie a snažila se mrkat proti ostrému světlu, které se odráželo od stříbrného pláště lodi. Byla by přísahala, že právě viděla Evi, jak ji spící na kolečkovém křesle před sebou tlačí jeden z lékařů a parkuje ji za roh k vyhlídce. Málem by vykřikla radostí, kdyby mohla. Ať už byli tři zbývající kdekoli a v jakémkoli stavu pod pečlivým dohledem doktorky, Evi tu byla s ní.
V jedné jediné hale.
V hale, z níž všichni členové dnes opustí planetu Zemi.
Až se Evi probudí a ona bude schopná k ní sama dojít a mluvit s ní, zeptá se jí, zda neví, co se stalo se zbytkem jejich přátel. Uložila si tento úkol do paměti a opět se chtěla nechat odvléci spánkem pryč, když od východu uslyšela velmi nabroušený vzdálený křik, člověka, který, jak Tárii po pár vteřinách došlo, mluvil cizím rozlámaným jazykem, z něhož jí vyskákala husí kůže.

...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama