Návštěva

21. září 2017 v 16:52 | Beznitka Loutkovská |  R.A.T.
Mám takový pocit, že si budu muset pořídit elekrotincké výhřevné rukavice, jinak se moje prsty nedožijí jara. poklepe si na namodralý malíček, v němž podivně zakřupe Můj ty amoniaku a jeho uhličitane, měla bych si pospíšit!


Sáčkař neměl nouzi o prázdné ulice, kterými by se mohl pohodlně bez rušení procházet. Povětšinou, když lidé z města zahlédli, jak se k nim blíží postava s papírovou taškou na obličeji, rozutekli se za náhle důležitějšími povinnostmi, které je čekaly velmi daleko od místa, na němž se právě nacházeli. Přestože se po něm spousta z nich ohlížela, aby zjistila, kam míří a kam by se v brzké době neměla vydávat, jen málokdo si troufl jej pozorovat nebo dokonce pronásledovat po delší dobu. A když už se nějaký takový odvážný hrdina našel, stačilo zahnout za pár tmavých rohů a zkrátit si cestu podloubími, o nichž se vědělo, že slouží jako příbytky chudákům a bezdomovým, kteří přenášeli mnohdy i horší věci než jen pár zvrácených klíšťat, která se ráda množí uvnitř živých těl. On si každý hned rozmyslí, jestli je lepší hledět si svého či v lepším případě riskovat a vkročit mezi skupinky nevybíravých zlodějíčků, kteří se ani nenamáhají léčit nebo nemocem alespoň předcházet.
Byl si celkem jistý, že se všech možných pozorovatelů a svědků zbavil, ale palcem stále přejížděl po na prsteníku navlečeném drátě a váhal, zda už je dost v bezpečí na to, aby si jej mohl sundat a schovat zpět do rukávu dřív než mu v tom mrholení, které by kdokoli jiný nazýval lijákem, úplně zrezivý a rozpadne se. Ani ne o tři ulice dál se mu jeho váhání vyplatilo. Aniž by si jich předtím všiml nebo je uslyšel, z nepříliš udržovaného podchodu na něj vypadli dva staří známí. Oba se podpírali navzájem, aby se nezhroutili do bláta na silnici a jeden z nich Sáčkaře málem přivítal zvratky, které mu odkapávaly z koutků úst na špinavé vousy a rameno toho druhého. Ani ho tak nepřekvapovalo, že je našel v tomto stavu i v tuto denní dobu, jako že je vůbec potkal oba a živé. Víceméně.
"Hele, Carle," vykuckal ten se zvratky na tváři a máchal prochladlými pažemi ve vzduchu jako by mu to mělo pomoci najít slova, která hledal k dokončení své věty. Přitom se s dlaní nataženou dopředu snažil dostat blíže k couvajícímu Sáčkaři. Jeho společník vzhlédl směrem, jakým ukazoval a podobně promluvil na toho prvního. Objímající se opilci na sebe pořvávali neurčité hlásky a slova, která mezi sebou neměla snad žádnou spojitost a Sáčkař si začínal klást otázku, zda brzy nepříjdou i o ty poslední střípky sluchu, který jim zbýval. Také začal zvažovat jisté jiné cesty, kterými by je obešel, ale k jeho smůle jej obklopovaly samé slepé uličky a vchody do uzavřených dvorů.
"Není to ten, ty víš, ten!" pletl Carl fialovým jazykem, na němž mu seděl bílý povlak boláků.
"No ten! No je to von!" přikývl ten první- James, jak se jmenoval. Nebo jak si říkal. "Že by nám moh pučit!"
Následoval hlahol, tentokrát o něco tišší než předtím, ale stále dost hlasitý, aby Sáčkař slyšel, o čem se dva opilí baví. Jejich rumem omámené mozky jim nařizovaly myslet si, že když spolu několik týdnů sdíleli jeden podchod, stali se z nich přátelé, kteří si vždy v nouzi pomohou. To by sice bylo hezké, že by se nad tím Sáčkař i pousmál, kdyby se pod tou jejich 'nouzí' neskrýval spíše nedostatek peněz na další kořalku a neschopnost si nějakou další sehnat třeba i krádeží. Pochyboval, že by jeden z nich dokázal v někom vzbudit strach, natož ho rovnou oloupit nebo mu vykrást krám. Dříve tomu možná tak bylo, ale to bylo předtím než se z nich staly naprosté trosky, kterým se čas dosypávl snad ještě rychleji než jemu.
S rukama schovanýma v kapsách promoklého kabátu proto nahlas a jednoznačně prohlásil: "Žádné peníze nemám a i kdybych měl, na vás jimi plýtvat nebudu." Opilci se podívali jeden na druhého. Až teď si Sáčkař všiml, že u sebe stále mají prázdnou lahev, s níž se ještě odmítali rozloučit. Kdo ví, kolik takových u sebe měli předchozího večera.
Carl se pustil svého kamaráda a drapl příliš pomalého Sáčkaře za límec obnošeného svetru. Alkohol z něj byl cítit až cítil, že se motají hlavičky i některým z jeho pavouků, kterým se najednou z jeho těla ven nechtělo.
"Nemáš?" zarávoral a lahví, kterou křečovitě držel nad hlavou, máchal sem a tam.
"Chceš si mě prohledat?" odpověděl mu s předstíraným klidem. Ve skutečnosti si špicí drátu drápal do měkkého místa na dlani, v němž věděl, že nalezne jednu z poměrně širokých a oblíbených chodeb, kde se pavouci množili a uchovávali si svá vajíčka. To, že prosekl svojí kůži poznal podle svrbění několika desítek párů drobných nohou, které hned začaly pobíhat kolem způobené rány a svými sítěmi ji opět zacelovaly. Právě ty nové sítě, ještě stále táhlé a lepkavé, i s jejich tvořitely namotával na umělý dráp tak dlouho, až si byl jistý, že množství namotaných nití a i pavouků bude dostačující.
Chudák Carl, který dočista zapomněl na důvod, který stál za Sáčkařovým zmizením ze všech možných druhů společností, se nestačil ani napřáhnout k úderu a už mu přes čelo, nos a tvář vedla hluboká rozšklebená rýha, do níž se okamžitě snažily prokousat malé černé tečky a zachránit tak svá mrznoucí vajíčka, která zůstala nalepená na vláknech rozsetých všude možně po mužově obličeji. Carl zakřičel, pustil lahev na zem, kde dopadla doprostřed blátivé kaluže a hned se snažil "těch kousajících potvor" zbavit. Bohužel pro něj, bylo už příliš pozdě.

James zůstal opodál stát opřený o zeď a vypadal, že ho opice rázem opustila. Alespoň tedy jeho mysl.
"Zmiz!" prsknul po něm Sáčkař a otřel si hrot drátu o kabát, aby si o něj nezašpinil. Zmatení a naštvaní parazité mu pobíhali v kroužcích po kůži a snažili se přijít na to, kam se vytratili jejich druhové a jejich zakuklené larvy. Druhý pobuda jej se zděšením a stále odkapávajícími hleny uposlechl, ani se na křičícího Carla nepodíval.
Chlapík s taškou na hlavě si upravil límec a pomuchlaný svetr a jako jeden z těch nafoukaných džetlmenů, které občas o večerech vídal u biografu či v lepších částech města, odkráčel dál ulicí, na jejímž konci stála zavřená brána na skládku, kterou hlídal jeden osamocený mužíček, který ale ve své práci usnul i s dýmkou v ústech. Už zde u brány cítil ten puch rozkládajících se starých odpadků, který se mísil s těžkým kouřem, co se nad město snášel z továrenských komínů. Nemohl říci, jestli déšť v případě této nelibé vůně pomáhal či ještě více škodil, ale každopádně ty dva obdivoval za to, že zde dokázali přežít několik let.

Proklouznout kolem spícího hlídače nebyla žádná obtíž. Zvlášť, když se k tomu nemusel ani namáhat s otevíráním brány, pod níž se dokázal bez problémů protáhnout. Těžší část přišla v okamžiku, když se vyškrábal na kopec smetí a zjistil, že jich tu je rovnou celé pohoří a on nemá ani ponětí o tom, kde se úkryt smetištních harantů, jak se jim ve městě přezdívalo, má nacházet. Už se začal smiřovat s tím, že bude muset obrátit celou skládku vzhůru nohama, když vtom zaslechl tiché štrachání nedaleko od jeho kotníků. K jeho údivu i příjemnému překvapení to byla krysa. Krysa, která před sebou kutálela žárovku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 24. září 2017 v 23:12 | Reagovat

Šikovná krysa, vie kotúlať žiarovku! OwO xD
Ey karamba, to si zaslúži pokračovanie!... Hneď po Blázinci!

2 Ami Ami | E-mail | Web | 24. září 2017 v 23:13 | Reagovat

[1]: Wait... Blázinec už není 😢😢

3 Beznitka Loutkovská Beznitka Loutkovská | E-mail | Web | 25. září 2017 v 8:21 | Reagovat

[1]: Kutulů žárovička!
Ey, tady někdo rád Simpsonovi! *highfive*
Pokračovaní ihned po Blázinci? No problemo!

[2]: *výraz mechanického věštce* Tak to si nemyslím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama