Partneři ve všech nekalostech nutných k přežití

15. září 2017 v 21:17 | Beznitka Loutkovská |  R.A.T.
Dva roky to trvalo, ale dočkali jste se!
První a zkušební díl R.A.T., se kterým jsem si lámala hlavu, je konečně zde! Whee!


Loď s čerstvým zbožím právě odplouvala z přístavu ostrovního městečka a na moři za sebou zanechávala stopu z šedé mořské pěny. Rybáři a životem znavení továrníci smutně sledovali, jak se loďka vrací zpět ke vzdálené pevnině a nepřáli si nic jiného než opustit tento ostrov s ní. Řev racků se nesl od oprýskaných k sobě stlučených prken starého mola a děravých veslic rybářů, až do ulic, kde lidé netrpělivě čekali až otevře místní jediný obchůdek, do nějž byl všechen náklad lodi postupně odnesen a vyrovnán na vratké pokřivené police za zpola vysklenou výlohou. Zatímco se staré babice hádaly o místo v řadě s ušmudlanými továrníky a netrpělivými matkami, Nigela s Rodem se krčili za rozbitými vraty do jednoho z mnoha zchrátlaných skladišť bývalé textilní výrobny, která kdysi stála na kopci za městečkem, a oba dva nechápavě kývali hlavami nad chováním davu, z něhož se každých pár vteřin ozvalo chraptění dusivého kašle. To 'zboží', jaké sem lodě přivážely, nikdy nebylo ničím, co by stálo za tu námahu se s někým hádat. Nigela a Rod si pamatovali ta černá scvrklá jablka, plesnivé obilí, děravé deky nebo elektrické spotřebiče, které v domech, kde se stále svítilo svíčkami, sloužily možná tak pro ozdobu a povětšinou končily na skládce na druhé straně nevelké vyvýšeniny na jinak rovném kusu skály, jíž se tu obecně přezdívalo 'kopec'. Tam, jak všechny odhozené věci postupně uhnívaly, se postupem času usadil velmi nelibý zápach, jaký spolehlivě odradil každého, kdo v blízkosti skládky bydlel. Koho ale naopak lákal, byly krysy. Spousty krys, kterým se v těch stále rostoucích horách dařilo až trestuhodně.
Nigela s Rodem o tom věděli své. Po tom, co se jim podařilo uprchnout od všech těch zatracených a nemocemi prolezlých žebráků, kteří jich využívali, aby si vyprosili o pár kůrek chleba k večeři navíc, strávili ve svém skromném příbytku uprostřed jedné z těch hnijících hor dost let na to, aby stihli poznat každičkou živou krysu a myš, co po ostrově pobíhala a s většinou z nich si dokázali vytvořit určitý druh pouta, nad nímž drtivá většina svědků zůstávala nehybně civět s bradou až u kotníků.
Jako první se odvážil vyhlédnout zpoza vrat Rod. Jeho cvičený zrak ještě zbystřil, když uviděl, jak se jeden z pomocníků, vytáhlý a vyhublý protiva jménem Carl, vláčí s krabicí s dovezenými léčivy, V ní bylo mezi ostatními chemikáliemi a do ovčího rouna navlečenými jedy to, co potřebovali. Co hlavně potřeboval on a jeho chodidlo, na němž mu díky šířící se infekci moc prstů nezbylo. Opatrně přešlápl, aby nemocnou nohu co nejvíce šetřil a dal znamení mladší Nigele, která se zatím držela dál v přítmí skladiště z červených cihel a železných nosníků, které po zejména dešti skřípěly, když se do nich opřel ledový vítr.
Nigela počkala, až se pomocníci z obchodu vzdálí od vchodu, než sáhla zmrzlými prsty ovázanými do cárů starých hadrů do kapsy obnošené pánské vesty, z níž vylovila v půli nalomenou foukací harmoniku a podařilo se jí z ní dostat pár tónů, po nichž nedychtilo žádné lidské ucho. To táhlé písknutí však stačilo, aby se stíny chátrající haly daly do pohybu. Jako jedna plynulá vlna si to kolem těch dvou procupitalo nad čtyři sta malých nožiček, jejichž hrdí majtelé v okamžiku zase hbitě zmizeli v kanálech, ve stínech ulic, pod sukněmi nic netušících již zmíněných postarších žen a v bednách s pomačkaným ovocem a povadlou zeleninou.
Nebylo nutné dělat nic dalšího. Vycvičené čumáky hned zachytily pach léku, jaký sem dováželi ve tmavohnědé skleněné nádobě, co tak dobře zabíral na všechny zanícené rány a aniž by jich někdo všiml, ostré zuby prokousaly díru do zvlhlého dřeva dost velkou, aby jí jednu z těch nádobek protáhly ven a šikovné tlapky si svojí kořist poté posílaly dál a dál přes ulici, až nakonec skončila v rukou jejího nového majitele, Roda. Poté následoval bleskový přesun zpět, při němž si kdejaká krysa ulovila vlastního švába nebo nějaké to sousto z obchodu.

Rod děkovně i uznale kývl na svojí partnerku ve všech nekalostech nutných k přežití a odbelhal se k místu, kde se mezi vrtícími se ocásky občasně objevil jeden z jejích plavých culíku. Nigela na své krysy vyluzovala hned řadu zvuků, na něž reagovaly různými způsoby, dokud se jí asi dvacet z nich neusadilo na zkřížených nohách a dalších deset na ramenou a hlavě, kde ji vlastními tělíčky zařívaly. Aby se sám mohl posadit vedle ní a prohlédnout si, jak moc se mu noha dlouhou chůzí a stáním zhoršila, musel nejprve několik jejích nejvěrnějších společníků odehnat. "Tomu říkám načasování! Tentokrát si snad ničeho nevšimnou."
"Kdy myslíš, že někomu začne být divné, že bedna je pokaždé stejně děravá a chybí jí jedna dávka antibiotik?" zeptala se ho Nigela zachumlaná do tělíček pokrytých černou srstí. Rod jí odpověděl mlčením. Doufal, že se na to nepřijde nikdy. A nebo až se mu noha plně uzdraví- nebo mu v nártu odpadne a zůstane z ní pahýl, jaký sice nebude nijakým luxusem, jaký by zdravá končetina mohla poskytovat, ale alespoň se mu nebude ozývat ostrou bolestí při každém došápnutí. Pravda byla ale taková, že už sám vedoucí se začal o tento podivuhodný detail zajímat a vedoucí rozhodně nepatřil k těm, kteří by bez mrknutí přešli i krádež jediné špetky soli. Pokud by si do domu nasadil byť jediného kocoura či rovnou lidského hlídače, každotýdenní malá krádež by se této malé armádě mohla pořádně ztížit.

"Působivé." vyrušil je nalomený šepot, jenž k nim dolehl z plošniny nad jejich hlavami. Všichni do poslední myšky obrátili svojí pozornost k nemocnému pobudovi, před nímž každý prchal už jen kvůli tomu, co skrýval pod nevšední maskou na jeho tváři. Kdo ví, čím vším si už snažil schovat svojí kůži před světem. Nejvíce rozpoznatelným v davu se stal díky papírové tašce, z níž si vytrhl dvě díry pro oči dost velké na to, aby jimi prohlédl skrz, ale ne až tolik, aby mu bylo z obličeje vidět více jak napuchlá oční víčka. Je obecně známo, že když se člověk dlouho pohybuje v nečistém prostředí, dříve nebo později na něj přistane nějaký ten nepříjemný parazit.
Sáčkař, jak mu začali říkat, byl jedním takovým typickým příkladem přenašeče ne zcela typického parazita. Když si před nimi bez ostychu strhnul tašku z hlavy, vysypalo se z ní mimo opadaných krvavých strupů i několik dlouhých lepivých vláken pavučin, které mu pokrývaly každičkou píď těla. Nikdo neví, jak k nim přišel, ale jednoho dne se mu zpod kůže začali líhnout asi jako ploštice velcí pavouci, kteří se po jeho mase mohli doslova utlouci. Přestože po všech, které kdy nakazil, po několika týdnech zbyly jen holé kosti, svého hlavního hostitele si tito osminozí tvorové vážili jako svého krále. I když Sáčkařovy tkáně byly po mnoha měsících plné vyhlodaných tunelů, v nichž se den co den líhla další a další mláďata, dospělci si dávali velký pozor, aby náhodou svými ohyzdnými kusadly neprokousli žílu či orgán.
Nigela s Rodem pochybovali, že by Sáčkařovo hejno bylo stejně tak poslušné jako jejich krysy a poslechno by jej, kdyby mu nakázal, aby se na ně nevrhalo jako smečka hladových psů.
"Krásné představení. Kdybyste si založili cirkus, možná by se vám podařilo rychle zbohatnout." Sáčkař se třásl zimou i tím, jak mu malí tvorové uvnitř těla pobíhali po nervech.
Nigela si hned před ústa připravila harmoniku. Neměla ještě zcela promyšleno, zda zazvízdá na útok či na útěk. To měl rozhodnout sám Sáčkař.
"Ale no tak, holčičko," zazíval muž několik metrů nad ní a se zakrýváním úst se neobtěžoval. Pavouci mu přebíhali i v ústech a provrtávali se ven skrz tváře. Okolo otoků splétali sítě, které sloužily jako obinadlo a mláďata se prokousávala skrz hnisavé vředy na tvářích. Rod se přemáhal, aby na něj nezačal křičet, aby vypadnul. Pak si vzpomněl, že to on je tu vetřelec na cizí půdě. "Žádné zbytečné povykování, ano? Možná mi nebudete věřit, ale já jsem sem nepřišel vás nakazit." zpod rukávu vytáhl ostrý zkroucený drát zatočený tak, aby jeho špičatý konec dosáhl několik palců za prst, na nějž si ho nasadil a jako by to byla jen nevinná hra, si na špici nabral pavučinu, na níž se houpalo nejméně šest tlustých podkožních pavouků. Bezpochyby samičky plné vajíček.
"Tvoje ruka ale říká něco jiného!" zavrčel na něj Rod a když se k němu nakročil, dočista zapomněl, že nemá přenášet váhu na pravou špičku nohy. Dokázal však slzy a křik zahnat včas.
Sáčkař protočil oči- zarudlé a kalné oči, které prozrazovaly, že i přes veškerou snahu opatrných parazitů, se Sáčkař mezi živými už moc dlouho nezdrží- a neochotně spustil roztřesené ruce podél boků. "Stačí?" počkal si na krátké nedůvěřivé přikývnutí a využil té doby, aby ze sebe vykašlal snad i vlstní plíce.
"Víte, jsem tady, abych vám nabídl... spolupráci?" Sáčkař začal pomalu scházet jeden zrezivělý schod za druhým a někdy v polovině lešení se zastavil a opět si na hlavu nasadil tašku. Nejspíš nechtěl, aby jej kdokoli viděl až takhle zblízka. "Mám takový pocit, že můj návrh by byl opravdu přínosný nejen pro mě, ale i pro vás a ty vaše... mazlíčky." s pozdviženým obočím si prohlédl snad nekončící klubíčko tmavých kožíšků. "Mluvím hlavně na tebe, Rodericku!"
Na cokoli dalšího Nigela nechtěla vyčkávat. S Rodem už dávno věděli, s kým mají tu čest a ani jeden z nich nechtěl vystavovat své dosud zdravé kůže tomu vrahovi. I kdyby jim nabízel trezor plný zlata!
Zahvízdla krysám na poplach, popadla Roda za předloktí a vyrazila s ním ven do chladné ulice, nyní naštěstí vylidněné. To poslední, co potřebovala, byli lidé přihlížející tomu, jak dva pobudové utíkají napříč městem ke skládce se záplavou hlodavců v patách.
Sáčkař se pro sebe zasmál. Doufat, že zůstanou a vyslechnou si ho do konce, by bylo jako věřit, že přežije další dva měsíce. Přesto však zůstali dost dlouho na to, aby jim stihl nasadil do hlavy pár brouků. Než došel k vratům, jakým oba utekli, musel se vypořádat s dalším záchvatem kašle. S těmi brouky to myslel obrazně. Ovšem. Byla by velká škoda si zmařit poslední šanci se proslavit. Nebo se o trochu více zviditelnit. A možná tím i vykoupit svojí duši, stejně prohnilou, jako ta jablka v bednách, která právě míjel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 18. září 2017 v 21:35 | Reagovat

String... Až po dvoch rokoch... Are you joking? :D
Ale teraz... Ako vieš tak luxusne písať a popritom používať minimum priamej reči? :-D

2 Beznitka Loutkovská Beznitka Loutkovská | E-mail | Web | 19. září 2017 v 18:50 | Reagovat

[1]: No co, lepší pozdě než nikdy!
Já? Já to neviem! Já prostě nemám ráda,když mi postavy dlouho kecají, tak je kecat nenechávám!
A Ďákuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama