Podivínští jedné Zrůdnosti 1: Král poutník - part 7

24. září 2017 v 16:28 | Beznitka Loutkovská |  Podivínští jedné Zrůdnosti 1
Únavový syndrom. Únavový syndrom mě pronásleduje všude, kam se hnu!
... potřebuju Oveši!


Xavien vážně chtěl naslouchat tomu, o čem Finnera tak rozladěně prskala. Opravdu měl tu snahu rozumět tomu, co mu říká. Když už ne ze slušnosti, které v něm nezbylo ani co by se mu pod přísavku vešlo, tak alespoň z vlastního zájmu, protože podle toho, co jedním uchem pochytil, se toto u večeře probírané téma mohlo až nepříjemně týkat i jeho samotného. Finnera mu vyprávěla o jakémsi velmi neobvyklém lektvaru, díky němuž se Jenkins stal prakticky nesmrtelným, o tom, jak se tento lektvar mění na kámen a také, co bylo pravděpodobně to nejduležitější, u čehož měl zřejmě poslouchat o něco pozorněji, o čarodějově rozhodnutí o nabídnutí tohoto alchymistického zázraku Grahmunovi. Když padla zmínka o blyštivém zlatu, které s celou věcí nejspíš muselo nějak souviset, Xavien nastražil obě uši.
Ale na to, aby si vyslechl celou část příběhu, v níž se tento nádherný drahý kov hojně objevoval, ho až příliš rozptylovala hustá polévka, kterou z misky nabíral svým zobákem přímo do úst a stále ještě kručící a od dlouhého plavání promrzlý žaludek. Také si najednou začal všímat i všeho ruchu, cinkání, kopání, štěbetání a bublání, co se jeskyní neslo a zanedlouho byla jedinou věcí, o níž se zajímal, skupinka mnoha uvýskaných dívek a slečen, co ve velkém kruhu do rytmu bubnů a píšťal tančila na druhém kraji širokého náměstí. Rád by se nad nimi potají rozplýval, jenže na to byl Finneřino nakřáplé klokotání až příliš výrazné.
"Finn," zamlaskal po tom, co vyhrál bitvu s tuhým kusem dobytčí kůže, s nímž bojoval několik dlouhých minut, během nichž mu polévka málem stihla vychladnout. V úspěšném dojedení večeře nemálo napomohlo rozutečení se krásných tanečnic. Jak Finnera přestala mluvit, Xavienovi se najednou zdálo, že je v hlukem přeplněné jeskyni nějaké ticho. Rozhodně to ale nebyl ten druh ticha, jaký by kdy komu mohl být nepříjemný, pomyslel si a doufal, že jeho smrtispáční společnice nedokáže číst či slyšet myšlenky. "Jenkins možná vypadá jako naprostý šílenec, ale na tomhle světě je už dost dlouho, na to, aby věděl, co má a nemá dělat. Myslíš, že kdyby byl mizerným mágem, nechali by ho u pekelského dvora sloužit tak dlouho?" zamrkal na ni bezřasými víčky a pokusil se jí jemným posunkem připomenout, že se vlastního jídla zatím vůbec nedotkla.
Místo toho, aby se Finnera zamyslila a přestala zbytečně vyšilovat, se naklonila blíže k němu očima mu snad propalovala díru do duše. "Vůbec jsi mě neposlouchal," vyčetla mu nakvašeně a znovu se odtáhla, ještě stihla vypláznout jazyk na jednu z kolem se procházejících čarodějnic, jejíž způsob, jakým se usmála na Xaviena, se jí ani v nejmenším nelíbil.
"A i kdyby, myslíš, že by se tím něco změnilo?" Xavien se ani nenamáhal zapírat. Odložil prázdnou misku, na níž zůstaly jen lesknoucí se rudé skvrny. "Jenkins ví, co dělá. Nevypadá na to, to je fakt, ale ví to. Měli bychom nechat ty z druhého světa dělat si své věci. Oni se do těch našich taky nepletou. Většinou." opřel se zády o studenou skálu a jedním chapadlem si přejel po krku a po voleti. Bylo o pořád o dost splasklejší než by mu bylo milé a zrovna v této části města to z každého kouta vonělo nějakým jídlem.

"Co vlastně teď bude s námi?" vyslovil svoji první myšlenku, když už řeč mezi nimi stála příliš dlouho.
"Co by bylo," povolila Finnera zatnuté pěsti. Nevěděla, jestli je tohle zrovna ta nejlepšé změna tématu, ale alespoň už to nebylo nic spojeného s tím, co se skrývalo v domě jen pár dlouhých kroků od ní, po němž ostražitě pokukovala každých pár vteřin. "Vrátím se do města a otevřu krám. A co bude s tebou, to je snad tvá věc." nemohla si nevšimnout záblesku zklamání, který Xavienovi přelétl přes slizem pokryté tváře. "Máš nějaký jiný nápad?" zamíchala lžící, aby rozbila na hladině se tvořící sraženinu chladnoucí krve a konečně z polévky ochutnala. Dávala si přitom pozor, aby jí jediná kapka neskončila na šatech, rukou, kolenou či na obličeji.
"No," opět zamlaskal. "Nejdřív jsem se taky chtěl vrátit, ale,"
"Ale pak jsi uviděl Carfend. Mně to je jasné. Ani se ti nedivím." dokončila za něj dřív než ze sebe dokázal vylouskat posledních pár slov. Už jen první pohled na temné bezpečné město plné spolupracujících zrůd porazil i ty nejzkreslenější a nejpřehanější vzpomínky na úkryt pod Zlatostříbřím a i ona se stihla za dnešek několikrát přistihnout, jak se zasněně prochází po ulicích a mostech a představuje si, jaké by to asi bylo, kdyby byla jedním z těch štastlivců, kteří zde mohli žít pod ochranou čarodějových křídel. Jenže tu právě byly ty vzpomínky na předchůdce Carfendu, které ji vždy navrátily zpět do reality. Už tehdy, když si pročítala dlouhý seznam listů se jmény těch, jejichž svíčky navždy uhasil nečekaný nájezd vojsk, uvědomila si, jak moc je nebezpečné žít ve velké skupině na místě, z nějž nelze volně uniknout po souši, vodě ani vzduchem. To si nyní stále připomínala. Co na tom, že tu na každém druhém rohu byly patrné únikové cesty a tam, kde zdálině začínala pevná skála, bylo ještě několik úkrytových dutin, do nichž by se pohodlně vešlo celé město ještě jednou.
"To nevadí, já si cestu zpátky do hlavního města najdu sama, nejsem až taková potrefená husa, jak vypadám."
"Takhle jsem to zrovna nemyslel!" zaskřípal zobákem nesouhlasně a Finnera se na něj opět obrátila, jen s menší zlostí. "Víš, nepřemýšlel jsem, že zůstanu přímo v Carfendu, to by mi asi ani neprošlo. Ale rád bych se usadil někde poblíž. Třeba v tom jezeře nehluboko v lese. Slyšel jsem, že se tam ohromně daří rybám, ale nikdo z okolí si až ke břehu jezera neodváNe, že by se mi v hlavním městě s tebou nelíbilo, ale pochop, ty si odříkáš pár slov a zapadneš mezi ostatní prodavače na trhu. Já se musím celé dny krčit pod skálou, aby mě neviděli rybáři a pradleny. A když mě nepříjdeš navštívit ty, jsem celou tu dobu sám. Můj druh má podle spisů žít v obrovských hejnech ve sladkých mořích. A ne samotně ve slepých ramenech řek."
Finnera souhlasně pokývala hlavou.
"Vždyť já ti nic nevyčítám. Popravdě," neodpustila si rýpnutí "těším se na ty noci, kdy mi nikdo nebude bouchat na dveře a zachraňovat moje zboží, za které každý týden platím šest zlatých, tím, že mi je všechno vyhází do řeky!"
"Šest zlatých?" podivil se Xavien. O tom, kolik si Finnera dokáže prodejem ryb vydělat, neměl ani tušení a právě zjištěná částka pro něj byla velmi zajímavou informací, o níž neváhal chvíli popřemýšlet. "Ona vlastně ta osamocenost nezní až tak špatně! Když o tom tak mluvíš, stačilo by mi to vědro od uhlí, které máš pod schody!"
"Jo, tak na to zapomeň, pokud ses ovšem nerozhodl, že skončíš nasekaný na mém pultu!" řekla a lžící nabrala na kostky nasekanou rosolovitou šlachu, kterou pak vhodila do prázdného talíře Xavienovi v domnění, že bude tímto darem narozloučenou potěšen. Ten však jen otráveně zabrblal pár slůvek, jejichž význam nebyl znám ani pro něj a jedním chapadlem si podepřel měkkou lebku, do níž se mu kámen začínal nepříjmně zarývat.
"Takže v hlavním městě na mě žádná krásná vyhlídka zbytku života nečeká, nu což." žábry na krku se mu zachvěly společně se vzduchovým vakem na hrudi, když se pokusil si zívnout. V deštivu minulé noci se narozdíl od ostatních vyspal přímo královsky, ale délka dneška a všechny jeho události se na něm začínaly podepisovat. "Smím alespoň vědět, kdy se nás chystáš opustit? Rád bych se nejprve trochu vyspal, jestli dovolíš."
"Vyspat se stihneš určitě, Růženko." Finneřina odpověď, ačkoli urážlivá, jej potěšila. "Čaroděj se nás obou bude ještě vyptávat. Tím jsem si jistá. A určitě nás pověří, abychom něco vymysleli s princem a jeho družinou. A navíc nesmí pršet. Počítám, že nejméně čtyři dny tady ještě budu muset zůstat."

Jako by ho zavolala, ve vchodu do své alchymistické dílny se objevil Jenkins. Nejprve se opřený o prázdný rám vykonil, aby se podíval na dění na náměstí. Tam to životem a barvami hýřilo, ale ty dva Podivínské, jak byl mladým lordem obeznámen, mezi známými tvářemi neviděl. Naklonil se tedy na druhou stranu, a zadíval se do zapadlejšího kouta vedle hlavního schodiště nahoru k východu a jeho prvotní úsměv se protáhl. Jednou rukou jim mávnutím pokynul, aby šli za ním dovnitř a poté zase zmizel v lehkém oparu mlhy, která se spolu s horkým vzduchem z kotlů nesla až před práh.
"Co jsem ti říkala," ukázala na pohybem zvlněnou mlhu, která po Jenkinsi zůstala a když z kamenné lavičky vstávala, tiše si pro sebe zaskučela. Zpátky do té chýše plné neviditelných katů, mučitelů a sušené meduňky se jí vůbec nechtělo. "Připrav se na mučírnu, drahý Sépiene!" varovala ho těsně předtím než podlezla snížený vchod.
Xavien počkal, až zmizí v šeru vnitřku a teprve potom se natáhl za ní. Nejdříve jedním chapadlem, později dvěma dalšími a nakonec se přehoupl na pracně zarovnanou podlahu, která se topila pod koberci a pavoučními vlákny.
"Mučírna? jsi si tím jistá?" nahlédl do kotle, pod nímž vyhaslé uhlíky ještě hřály a nechal se unášet vůní, která z něj stoupala.

"Tudy, prosím!" ozvalo se z větší místnosti vzadu, kde Jenkins společně s Grahmunem, seděli u stolu u velkého kusu pergamenu, který pokrýval celý stůl a ještě přepadával ze stran na zem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama