Blázinec II - I

17. října 2017 v 19:26 | Beznitka Loutkovská |  Blázinec II
Podzimní krize, také známá jako úpadek všech zájmů a radosti z bytí v tomto čase a prostoru. Nikdy nevíte, jestli si jako svojí další oběť nevybrala tato krvežíznivá příšera právě Vás a jak hluboko se Vám chystá zakousnout do krku...
- ze Seznamu všech Myšlenství-ohrožujících nestvůr a běsů

A já na ni neznám lepšího léku než misku plnou horké, výtečné-

Girs: Jestli tě ještě jednou přistihnu, jak myslíš na cokoli, co obsahuje oves, prodám tě sběratelům uhranutých hraček!

Ale- já nechtěla říct zrovna oveše! Myslela jsem misku plnou horké, výtéčné, zdravé hrachové polévky! nepříliš přesvědčivý úsměv volavky


Alice bloudila chodbami již druhého patra a po slepu se snažila určit, kde se asi nachází. V duchu se za svojí lehkomyslnost hubovala. To, že brzy bude potřebovat dobít baterie svého fotoaparátu zasazeného do očnice, věděla ještě předtím, než zaklepala na dveře bývalé ordinace pana Millera, kde na ni čekala Alberta, aby ji pomocí malé Emily mohla zaučit do tajů své vlastní lekářské disciplíny a to do 'posmrtné plastické chirurgie'. Měly mezi sebou domluveno, že půjde o jednoduchý rychlý zákrok, při kterém spraví jen malou část kůže na dívčině paži přišitím 'záplaty' získané z těla jiného člověka.
Kdo ale mohl tušit, že nakonec stráví polovinu noci jen vybíráním nejvhodnějšího kusu masa ze stuhlého těla nešťastníka, kterého se Dvojtváři s Práskačem povedlo zneškodnit předminulé noci. A také že budou muset ránu dvakrát přešívat, než se nové křehké tkáni podaří správně se přichytit na té staré pod ní.
Když odtamtud vyšla, nestihla vyběhnout ani po požárním schodišti do mezipatra. Blikající červené světélko v pravém horním okraji jejího zorného pole se vypnulo a s ním i celý svět před ní. Měla sice ještě druhé oko, které ji ale sloužilo spíše na ozdobu, nikoliv k praktickému využití.
Nevidomá a naprosto ztracená, jelikož se v této části první budovy nikdy příliš nezdržovala, se ploužila směrem, jímž, jak doufala, se dostane někam, kde se ji někdo ujme a dovede ji za neznámo kde poletujícím Elektřinou.
Jednu chvíli se jí zdálo, že slyší povědomé hlasy a vrzání podlahy, jak někdo přecházel sem a tam před místnost nebo chodbu.
"Haló? Práskači? Krásko? Práhu? Je tam někdo?" zvolala do šerého křídla, z něhož se podle ní šum ozýval. Nastalo hrobové ticho. Jak jinak. Většina z jejích neobvyklých spolubydlících na ni i po těch letech koukala skrz prsty a s odhalenými nosními přepážkami až u stropu. Byla pro ně jen další z experimentů doktora Heisenberga, co by měl správně být zavřený s ostatními v nehlubším a nejzapomenutějším koutě sklepa. Na záměrnou ignoranci a přehlížení si už přivykla a také se naučila více vnímat ty, kteří se k ní naopak hrnuli už s nejhůznějšími úmysly. V situacích, jako byla zrovna tato, se jí to vyplácelo.
Přísahala by, že slyší kulhat Práskače v těsném závěsu něčího sípění, které se nápadně podobalo tomu, jaké ze sebe vydávaly jen kosternatá Kráska a stejně tak droboučká sestra Práh.

"Já vás dobře slyšela! Vím, že tam jste, tak vylezte!" založila si na dlaních zřernalé paže na vystouplých žebrech a rozkročila se v předělném vstupu v místech, kde kdysi byly dveře. Nechala svůj hlas doznít i s ozvěnou a poté ihned přešla na jinou strategii. "Prosím, přísahám, že vás nikomu nenapráskám, když mi pomůžete!" spráskla ruce před sebou a začala prosit na podlomených kolenou, která se málem dotýkala země.
Pro přihlížejícího Majáka by to mohla být vtipná podívaná, kdyby chápal, že Alicino chování v jistém smyslu vtipně působí. Po tom, co mu do temene hlavy zarazili stolní lampu, moc často nepřemýšel. Vlastně za tu dobu, co se nekonečně procházel po obou budovách bez bližšího cíle, svůj poškozený mozek namáhal jen jednou, když se snažil jednomu človíčkovi sdělit číslo svého pokoje, jehož polohu zapomněl. Teď, jak tak hleděl na tu cizí osůbku před sebou, se v něm probudila velmi jednoduchá lítost, která ho ale nepatrnými posunky dostrkala až před onu zoufalou bytůstku a donutila ho, aby ji zaklepal na rameno.

Alice se překvapením málem svalila na zem, kde se chtěla stočit do klubíčka a začít křičet o pomoc jako smyslů zbavená. Tak tu totiž fungoval poplach. "Kdo je to!" sebrala v sobě poslední střípky sebekontroly a popadla cizince za krk.
Maják si na své jméno dlouho vzpomínal. Z koutku duše věděl, že mu nějak říkali a volali na něj, to slovo mu, stejně jako většina ostatních, splývalo do jednoho táhlého souboru nnáhodných hlásek a zvuků.
"Vauav!" dostal ze sebe po dlouhém boji. Byl na přesnost intonace a znění celkem hrdý a jeho sebevědomí ještě povyrostlo, když svojí 'větu' ještě několikrát zopakoval a Alici se ve tváři zajiskřilo porozumění. K jeho zklamání s ním však nesdílela ani špetku z jeho radosti.
"Maják? A je s tebou ještě někdo?" svěsila Alice ramena a povolila sevření, jež by žádný živý tvor nevydržel.
"He-he e!" zavrtěl Maják jak hlavou, tak celým trupem i rukama.
No úžasné pomyslela si Alice. "A Majáku, nevíš náhodou, kde by někdo mohl být? Neviděl jsi tu někoho? Někoho kromě mě?" promlouvala k němu pomalu a přitom se mu snažila každičké vyřčené slovo poslat přímo do hlavy.
Neměla tušení, zda byla úspěšná a on ji opravdu pochopil či jen udělal to první, co uznal za vhodné, ale Maják se dal do pohybu.
Vedl ji téměř neslyšeně černotou po několik dlouhých minut, kdy se Alice snažila odhadnout, kam a kudy ji to vede, až ji popadl za levé předloktí a trhnul s ním dopředu. Alice na svých prstech ucítila chladný hladký povrch skla, na němž černá plíseň a na pavučinách nalepený prach vytvářel drobné hrbolky. V tom okamžiku ji svitlo. Přímo před ní- nebo spíše pod ní- se nacházela bývalá přijímací hala, která i do této doby zůstávala jedním z hlavích center všeho dění v celé léčebně.
Než mu stačila poděkovat, Maják byl pryč z jejího dosahu i doslechu.

Bez dalšího otálení se odploužila k prvnímu schodišti, o jehož existenci byla více než plně přesvědčena a po čtyřech jej slezla doufajíc v to, že se pod ní neuvolní žádné ze ztrouchnivělých prken.
"Ty se z těch dětí jednou dočista zblázníš," jak podle hlasu a následně i síly, která ji vytáhla na nohy, zjistila, ten do něhož hlavou narazila, byl Dvojtvář. Konečně! Konečně někdo, kdo jí bude umět pomoci! Jenže Dvojtvář vůbec nechápal, proč by měl nechat Alici mluvit a proto, když už se nadechovala k řeči, ji snad i schválně předeběhl. "Já myslel, že jsi s chůvičkováním praštila! Neměla jsi dnes náhodou menší rande s Albertou? Popravdě jsem čekal, že tě uvidím, jak vycházíš od Millera v bílém plášti a ne jak se tu snažíš zahrát- co? Psa? Kočku? Nic proti tobě, ale herečka jsi příšerná!"
"Ne, tak to není!" okřikla ho Alice
"Tak když není, proč se tady potom plazíš po zemi a čicháš mi k noze?" Alice nemusela vidět, aby si domyslela, jaký postoj Dvojtvář zaujmul. Napětí z předminulého večera z něj během všerejška opadlo a on se zase začal chovat 'normálně'. Alespoň na svoje poměry a dokud ho někdo nenaštval, což nebylo zrovna neobvyklé.
"Já ani nevěděla, že přede mnou jsi! Cestou od Alberty se mi vybila baterie! Jsem úplně slepá a když už najdu někoho, kdo má dost inteligence na to, aby mi pomohl najít Elektřinu, ještě se mi začne posmívat! Vážně děkuju!" klapla po něm s vyceněnými zuby.
"Tobě se vybilo očíčko?" cvrnknul jí do mrtvého foťáku. "Proč jsi se nesvěřila rovnou?"
"Nenechal jsi mě otevřít pusu." odehnala ho od svého obličeje.
Dvojtvář udělal dva kroky nazad, aby si ji lépe prohlédnul a mohl tak i lépe uvažovat o tom, jak s ní naloží. Záměrně zůstával co nejvíce zticha.
"Asi máš pravdu, v tom by to být mohlo." pokýval nakonec hlavou a poškrábal se na sedřené polovině tváře.
"Kdybys byl tak laskavý a dovedl mě Elektřině místo toho tvého předvádění se, byla bych ti nesmírně vděčná!" přerušila jeho tlachání Alice s oběma rukama nataženýma dopředu před sebe na znamení, že je připravená vykročit dopředu.
Dvojtvář s ní ovšem trhnul doprava a aby toho náhodou nebylo málo, ještě s ní několikrát zatočil.
Ano, byla o dvě hlavy menší a v nevýhodě, ale trhat cizí krky uměla stejně dobře i poslepu.

Jak ráda by vyměnila Dovjtváře v dobré náladě za správně navedeného Majáka. Ten jí sice nebyl schopný odpovědět jediné slovo, ale zato ji dovedl rovnou k cíli bez naschválů a zbytčných otázek a poznámek.
"Kde jsme?" zeptala se ho, když zastavili a rukama hmátla po stěnách kolem sebe. Chodba kolem ní byla tak akorát široká na to, aby se dotkla protějších stěn špičkami prstů. Pokud se nemýlila a Dvojtvář ji nezavedl úplně mimo, nacházela se ve spojovacím průchodu z první do druhé budovy.
"To jsi, myslím, už zjistila, ne?" odfrkl si skoro až otráveně a v obavě z probití elektrickým proudem uchopil jednu z odpadlých nohou bývalého stolku, který teď tvořil barikádu k akázanému vstupu do třetí budovy, a silou jím několikrát praštil o zdánlivě nefunkční jističe, na nichž ukazatelé napětí rázem vylétly za čárku označující maximum.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama