Hotel pro nebezpečné a hledané zločince

28. října 2017 v 19:21 | Beznitka Loutkovská |  Nonsense!
cítí se jako myš na tryskový pohon Musím říct, že dnes jsem velice aktivní. Alespoň co se blogu týče.

A ano, vím, že jsem štafetu Nonsense! předala Beastince asi tak před... sakra dlouhem, ale když já nevěděla, co jiného dnes psát- nebo lépe- kam jinam dnešní článek zařadit. natočí si na ruku pramínek vlasů a hraje nevinného mrtvého škvora



Nikým neviděná, neznámá a podle úředních listin neexistující pochybná existence, jíž nikdo z kruhu jejích známostí neřekl jinak než Beznitka, si pod blikajícími vánočními světélky, co jí sloužila jako osvětlení v ložnici, pročítala už desátou žádost o povolení demolice a popadajíc se za břicho se válela v třetím dnešním balíčku peněz, které jí někdo poslal úplatkem. Asi si štědří páni úředníci mysleli, že si několika bankovkami koupí její souhlas. Kdyby v sobě neměla tu poslední špetku sebekontroly a nebyla si vědoma prázdných děr po okně, jimiž by ji slyšela celá fabrikářská čtvrť, smíchy by nahlas ječela.
Dobrovolně jim prodat svůj nádherný palác jenom proto, aby mělo město více pod kontrolou pouliční starousedlíky? Opravdu po ní chtěli, aby si sbalila své dva kufry, odešla bydlet do nějakého 'normálního' příbytku a našla si 'lidskou' práci výměnou za zboření jejího zlatého dolu na tučné obnosy peněz?
S posledním záchvěvem nejtiššího hysterického záchvatu v historii přetrhala všechny úřední listiny napůl a vyházela jejich útržky z prázdného okenního rámu. S úsměvem a pocitem zadostiučinění sledovala, jak se bílé a žluté papírky snáší dolů z nejvyššího patra šedé patnáctiposchoďové panelové budovy s ohořelou omítkou na malý dvorek, na němž si jeden připadal jako na sběrně kovošrotu. Ještě se rozhlédla po prázdné ulici, po níž se v tuto večerní hodinu bály přebíhat i toulavé kočky, za pořádného pokřupnutí krčních obratlů zhasla veškerou sváteční výzdobu svého pokoje a schovala své věčně zmrzlá chodidla pod dvě vrstvy tlustých peřin. Když oblkopena naprostou tmou usínala, ještě jí pobaveně cukaly koutky.

Díky absenci hodin v pokoji nevěděla, jak dlouho spala či kolik bylo hodin. Věděla jen jediné: probudila jí pořádná rána. Nejdříve měla za to, že někdo z dočasných nájemníků bytů v nižších patrech nešikovně zabouchl dveře. Zločinci prostě občas neměli cit pro tiché a nenápadné skrývání se. Jenže právě v této chvíli byla jediným obyvatelem domu ona. A prásknutí se zdálo daleko bližší. Skoro jako by pocházelo z jejího patra. Nebo ještě hůř. Z jejího bytu.
Poslepu zalovila pod polštářem po huňatých ponožkách, které činily její kroky neslyšené a přikrčila se ke klíčové dírce dveří, odkud se zaposlouchala do zvuků z obývacího pokoje.
Hrobové ticho.
Ani náznak kroku či šumu způsobeného pohybem.
Beznitka s nevěřícně přivřenýma očima vklouzla zpět do prohřátých peřin a z mezerzy mezi matracemi vytáhla mačetu poslední záchrany s ulomenou špičkou a naštíplou čepelí. Nehrozilo sice, že by se někdo mohl dostat dovnitř přímo za ní. Ne, když měla dveře pevně zajištěné zvýšeným práhem a krabicemi plnými těžkých činek, na něž nikdo dobrých dvacet let nesáhl. Pokud by si ale noční narušitel umanul, že se k ní nějakým způsobem proseká, měla více než jen plán B v podobě zahnutého sekátka. Kdyby opravdu šlo do tuhého, pořád tu byla vitrínka s bezduše se usmívajícími marionetkami, mezi nimiž by se dokázala schovat, kdyby se jí zachtělo.
Jak bystřila sluch směrem ke dveřím, zrak upírala stále víc k loutkám vyrovnaným vedle sebe. To i ona mívala takový ničemný škleb, když se proměňovala v dávno ztracené hračky ze zapadlých koutů sklepů a půd?
S pěti minutami tichého sezení přemýšlení za sebou se s zatřenením hlavy položila zpátky na již vychladlý polštář.
Možná, že ono bouchhnutí, které jí málem přivedlo srdeční zástavu, bylo jen nehezkým výplodem její vlastní fantazie. Takový zákeřný, zdegenerovaný a geneticky modifikovaný sen o nekonečném pádu.
"Hlavně, že jenom sen." pomyslela si a přetočila se na bok. To neznámé zakřupání přímo vedle jejího ucha však sen rozhodně nebylo. A ani ten následný pocit stovky skleněných střepů zapichujících se do její hlavy.
Beznitka se opět posadila a zatápala na polštáři i ve vlasech po úlomcích neznámého předmětu.

Jak brzy zjistila, to, nač si právě tak tak nenabodla hlavu, byl úlomek sucharu. S naštvaným zavrčením na vlastní účet ihned začala s odklízením zbývajících drobečků a jen marně doufala, že se nezasekají do povlečení a ona tak nebude muset do rána ležet na smrkovém jehličí.
Snad to byla náhoda nebo taky osud, když si rozmrzelá Beznitka promnula studené ruce a ke svému překvapení zjistila, že některé odpadlé kousky sucharu se dají rozmazávat. A nejen to. Pod nos se jí vloudila dávno zapomenutá vůně, kterou si matně vybavovala z dob, kdy byla ještě malým dítětem.
"Čokoláda?" zachraptěla a raději se hned natáhla po kapesníku, aby předešla možné alergické reakci, na níž rozhodně nebyla zvědavá.
Na toxickou sladkost, co z ní vždy udělala věrohodnou napodobeninu člověka napadeného rojem včel, si pokaždé dávala pozor. Dokonce větší než na glukosový sirup. Starala se o to, aby v žádném koutě jejího domu nebyl tohoto prudkého jedu ani gram.
Jak se potom mohlo v tak krátkém okamžiku přihodit tolik zvratů a náhod, že se jí na polštáři přímo v její ložnici objevila rovnou celá sušenka?
Pro obyčejného člověka by tato otázka byla nevyřešitelná, nelogická a zcela nesmyslná.
Jenže bohužel pro Beznitku, měla jednu velmi pravdivou a přímou odpověď.

"Dobré brzké ráno přeji." o Beznitčino rameno se otřela špičatá brada pokrytá krátkým pichlavým chmýřím.
V tu chvíli začala Beznitka ječet jako smyslů zbavená. Frekvence a hlasitost jejího vřískotu se mohla bez potíží vyrovnat startující stíhačce a všichni rozumní živí tvorové, kteří měli svůj sluch alespoň trochu rádi, by se odvrátili, zacpali si uši nebo by začali vymýšlet způsob, jakým tu otravnou duši spalující sirénu umlčet.
Jenže ten, jemuž patřil pár jasně zelených kukadel neudělal ani jedno z toho. Přes špičku nosu, která nebyla od té Beznitčiny ani na píď vzdálená, si spokojeně pošilhával po pokoji a trpělivě vyčkával, až si ta před ním vyječí hlasivky.

"Co-Co to má znamenat! Co tady děláš! Vypadni! Okamžitě vypadni a mazej odkud jsi přilezl!" vyštěkla po něm a už mezi záhyby namuchlaných peřin hledala svojí mačetu, již nyní ani v nejmenším neváhala použít. Z celé postavy přikrčené na druhé matraci viděla jen obrysy prodloužených končetin a občasné zablýsknutí špinavé srsti.
"Copak nevidíš? Sedím na posteli a přeji ti krásné ráno!" odpověděla ji hlasem, jenž by se dal skoro řadit do ženského sopránu a jedním rychlým pohybem se vyhoupla na skříň, kde byla mimo dosah Beznitčiny nepříčetnosti. Aspoň si to myslel do okamžiku, kdy se do zdi těsně vedle jeho ucha zabodla čepel nože.
"Dobrá, zeptám se tě ještě jednou a naposledy," odkráčela k nočnímu stolku, z něhož vytáhla svítilnu a stále zhasnou ji namířila přímo na místo, kde se černé stíny nahromaděných krabic až nezvykle vrtěly. "Co. Tady. Chceš?!"
Příšera při pohledu do baterky na okamžik ztuhla "Em... popřát ti krásné brzké ráno?"

Sám sebe překvapil, jak rychle se dokázal před světelným kuželem schovat pod papírovou tašku. S takovou reakcí se většinou při ranním přivítání nesetkával a i když počítal s tím, že mu Beznitka nepůjde naprosi s otevřenou náručí, na svítilnu ve svých přetěžkých rovnicích nějak pozapomněl.
"Mám rozsvítit lustr?!" ozvalo se pod ním a on právě teď neměl tu chuť riskovat funkčnost či nefunkčnost elektrických rozvodů.
"Ne! Ne, to nebude třeba!" zatřásl rukama ve vzduchu s hlavou stále pod taškou, takže když se nadzvedl, aby dal příšerobijci opřenému o vypínač na jevo, že se vzdává, ušlo mu hned několik drobností; existence stropu a kraj skříně, za niž v následující vteřině zapadl.
"Jaká škoda, že tě to nezabilo," zachechtala se Beznitka víceméně pro sebe, ale dost nahlas na to, aby byla její slova slyšet. "A teď mluv!" nakoukla do mezery mezi zdí a skříní, v níž byla příšera beznadějně vklíněná a zmenožněná pohybu, natož útěku. Stále zapnutou svítilnu nechala svítit do moly prožraného koberce a přemýšlela, jestli by měla vetřelce nechat za skříní navždy nebo mu dát šanci na opuštění jejího životníko prostoru, tedy celé planety a okolního vesmíru.

"Doslechl jsem se- úplně čirou náhodou- že jedna poblouzněná hračka pod maskou člověka poskytuje azyl hledaným zatracencům a tak mě napadlo, že... však víš, když se známe tak dlouho..." příšera si začala drápem delším než samotný prst na zadní straně almary vykreslovat kolečko, zesmutněla kočičí oči, jak jen to šlo, a nasadila široký úsměv, v němž se zaleskly všechny jeho zažloutlé tesáky.
Beznitka už nevěděla, jakým jménem se jí tehdy při prvním seknání představil či jak se v Hnízdě objevil. Od asi třetího dne jeho pobytu v doupěti podpostelních a skříňových příšer mu říkala výhradně a beze změny Girselln. Neměla tušení, odkud se ta přezdívka vzala, ale obsahovala v sobě všechny části jeho povahy. Slizký, nechutný, problémový, příživnický, špatný, vlezlý... s vyjmenováváním všech synonym toho jména by mohla pokračovat donekonečka.
"To je fakt," pokývala Beznitka hlavou.
Girsellnův úsměv se ještě o něco protáhl, jen aby se v následující vteřině obrátil o 180 stupňů. "Ale úkryt u mě dostanou jen zlodějíčci, kteří kradou jablka ve večerkách a voňavé stromečky u benzínky. Pro oprsklé zběhlé včely se sklony k nechávání se přistihovat, množení se a připlétání se do všech nabízených kalamit na každém svém kroku tu bohužel místo nemám, budeš se muset poohlédnout po jiném šílenci, který tě k sobě pustí... pokud se ti podaří nějakého takového najít!"
"Ale no tak, Beznitko," zaškeral Girselln. Teď už zněl opravdu jako malá holka. "Kam jinam bych měl jít?"
"Na to si přijď sám, mazej zpod mojí almary!" odstrčení těžké skříně dál od zdi způsbilo, že se Girselln sesunul na koberec jako bezvládný kus hadru.
"Jak dlouho se tady schováváš? Pět let? Pět let a nikdo z královniných špehů tě nenašel! Bezpečnější místo sotva najdu!" připlazil se k ní po kolenou- po prvních kolenou, zatímco ta druhá tahal za sebou i s oběma páry lýtek.
"Zatím mě nikdo nenašel, protože tu se mnou nebyl žádný kazisvět jako ty, se který by mě chytili během prvních pěti minut!" opravila ho bez zájmu a posvítila pod postel, do přivřených šuplíků i do skuliny mezi dvířky zatlučené almary. Nevěděla, kudy se k ní dostal a neměla zájem o další, ještě nepříjemnější návštěvy, které ho mohly celou dobu následovat. "A teď kšic!" máchla po něm baterkou. Když světlo přelétlo po jeho vrásčité kůži plné naběhlých cév, bolestně zakvičel, ale ani se nepohnul.
Musel být úplně tupý nebo naprosto zoufalý.
Dost možná obojí, napadlo Beznitku.

"Nemůžu tady zůstat alespoň na jednu noc? Jednu jedinou? Když slíbím, že tu nic nerozbiju, na nic nebudu sahat a s ránem zmizím tak dokonale, že nikdy nepoznáš, že jsem tu byl?" vyrazil ze sebe, jakmile Beznitka patou uvolnila falešný práh a začala otevírat dveře ven.
Co prosím? řekly za ni její praskající obratle. Vypadala na to, že opět vybuchne i bez mačety. Výbuch ale nepřišel.
"Jen do rána. A jestli se mi kdykoli potom opovážíš vlézt na oči, jsi synem smrti. A teď hybaj, máš na výběr: gauč nebo vana-"
Nestihla se ani rozkoukat, už měla příšeru uvelebenou na pohovce i s jednou z jejích tří dek, kterými měla proložené své dvě peřiny. Výborně. Teď kvůli němu buď umrzne nebo se během spánku nakazí tuberou!
"Ať tě tu po sedmé ranní nevidím." rozloučila se a spadla zpět na postel, na níž zírala bez hnutí do stropu až do svítání, kdy uslyšela syčení tekoucí vody.

"Tohle nemůžeš myslet vážně." když vešla do kuchyně, měla za to, že jí opět rupnou nervy, exploduje mozek, zvýší se jí krevní tlak nebo zase začne ječet. Ale nic se nestalo. Zůstala jako přikovaná u lednice a zírala na Girsellna, jak si kráčí sem tam ve své lidštější podobě s mokrými vlasy přehozenými přes obličej, zachumlaný do jejího milovaného vínového županu a mezi prsty nešikovně drží lžičku, s níž něco míchal OPĚT v Beznitčině misce.
"Říkala jsi v sedm. A je teprve půla!" ukázal lžící na tikající hodiny. "Snídani? Neboj, je v tom mléko. Mléko, chápeš? Tak jez, jsi nějaká pobledlá." vrazil jí lžičku do pusy, div jí nevylomil přední zuby a hned se posadil na židli u stolu. Ještě měl tu držost, že ukázal na stoličku proti sobě, aby Beznitku náhodou nenapadlo posadit se jinak, třeba na koš nebo do dřezu.
"To kodo tvi dval povoleni udělat k svídavi ovekuasi!" zašišlala nabroušeně v jazykem opařeným horkými ovesnými vločkami.
"Ještě jednou?" zadíval se Girselln na její ústa, aby mohl lépe identifikovat jednotlivá slova.
"Kdvo tvi vhekl, abyf fahav na mofi ovekuafvi!" nezamýšlela to, ale prskla mu vločky přímo mezi oči.
"Kuvovaši oveši, není to otrávené, tak si nestěžuj." zasmál se jí a na poslední chvíli si vzpomněl, že má nechat kaši na vlastní lžící vychladnout, pokud nechce skončit ve stejné situaci.
"Ale fou to mofe vefi! A ty mi na nfe nemáf fo vahat!"
"Za pár minut už ti na tvoje věci nikdo sahat nebude!" mávl nad bývalou uhranutou loutkou drápatou tlapou.
"Uf fe tefim!" prskla po něm znovu a po očku sledovala minutovou ručičku, která, se pomaleji pohybovala jen tehdy, když v hodinách došly baterky.

...ubohá Beznitka tehdy ještě ale netušila, že pokoje se od této příšery už nejspíš nikdy nedočká...

Girs: Jako by ti to vadilo!

Více na blogu u Beast
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama