Jak jsme vystupovaly

3. října 2017 v 16:17 | Beznitka Loutkovská |  Příběhy bez pokračování
Aneb. pohádka O Stringlessině taneční noční můře.



Myslím, že to bylo 16. září. Ten sen se v Kolíně měly konat asi tři kulturní akce a my dostaly nabídku na jedné z nich vystupovat. A dokonce jsme za to měly dostat zaplaceno.
To byla pro většinu z nás novinka. Od té doby, co jsme naší akademii tanečního umění a sportu upsaly svojí duši, jsme si před lidmi zatančily na soutěžích, v kulturních domech, v kolínském divadle (já jsem se dokonce jednou nějakým záhadným způsobem objevila na jevišti v Praze), v tanečních... ale nikdy ne na veřejné akci, kde nám už jen za naši přítomnost na pódiu budou platit. Opravdovými penězi!
Tři nebo čtyři dny před vystoupením jsme svolaly poradu (vlastně jsme jen počkaly, až nové členky kurzu odejdou domů a zabraly si sál na další hodinu), kde jsme si řekly čas srazu, čas vystoupení a pokusily se odhadnout budoucí podmínky na jevišti.
Ta z nás, která to celé měla na svědomí, nás už předem varovala, že prostor nám vyhrazený bude malý. Že kolem nás budou mít hudebníci odložené kytary a klávesy a že je tu celkem velká pravděpodobnost, že nám zničehonic začne pršet na hlavu.
Tak jsme narychlo přeházely místa ve formaci tak, aby se naše pětka vešla do ohraničeného prostoru 3x4,5 metrů a opakovaně jsme tančily naší choreografii, dokud jsme ji všechny neuměly alespoň na úroveň koukatelno a nepřestaly do sebe narážet jako pět zmatených bezhlavých kuřat v kleci.
Po hodině organizování a mírnění zmatků se šlo domů s tichými modlitbami ke všem bohům a svatým, na jaké si dokážete vzpomenout. Až doma jsem zjistila, že mám problém. Velký problém.
V sobotu šestnáctého, tedy v den vystoupení jsem ovšem měla mít hodinu baletu v Praze. Tak, jak ji mám každý týden. Už skoro dva roky. Dodneška nepochopím, jak se mi to mohlo vytratit z hlavy, ale nějak se to stalo a málem by z toho byla katastorfa, kdyby naše paní profesorka neměla volnou hodinu před námi a náš čas tak nemohla posunout.
Musela jsem sice stávat a opouštět dům dříve, než jsem se vůbec stihla probudit, celou hodinu baletu, kdy jsem byla navíc seznámena s tím, že v listopadu budeme mít ještě s baletem hned několik vystoupení v tanečních, jsem jela jen jako robot, kterému někdo přesně nadiktoval instrukce a obědvat jsem musela kupované zapečené brambory, které plavaly v oleji a své vlastní opět zkapalněné páře.
A aby toho nebylo málo, na cestě zpět do Kolína, kdy jsme při jízdě asi porušili pár pravidel a předpisů, se rozpršelo.
Po příjezdu zpět domů jsem ze svého trikotu a overalu z baletu skočila rovnou do kostýmu burlesky, který byl vylepšen o několik vrstev punčoch a tílek navíc, abych při tanci nezmrzla.
Rychleji jsem se stihla převléknout do kostýmu snad jen na závěrečném vystoupení ATUS v červnu, kdy jsem měla čtyři čísla a mezi nimi skoro pokaždé asi tři nebo pět minut času. On ten název samotného vystoupení,Chaos, má něco do sebe.

Sraz jsme měly na náměstí v půl třetí.
Jak jsem už po příchodu pochopila, měly jsme vystupovat na akci, kde se ve velkém jedlo. Po celém náměstí byly vystavěné stánky a stany, pod nimiž za stoly seděla snad polovina všech Kolíňáků a všichni do jednoho měli v rukou burčák, víno, kus masa nebo uzeninu. Obklopená nenasytnými jedlíky a pijáky jsem si připadala jako v hodně zlém snu. Ostatně, tak si museli připadat i oni, když viděli, jak na ně se znechuceným výrazem civí rozchuchaná postava v šedé pláštěnce s fialovým motýlkem a umělými řasami, které by jeden mohl použít jako prachovku, z níž prší třpytky, flitry a neustále něco mumlá o kancerogenech a infarktech.
Na poměrně prostorném pódiu, které z dálky vypadalo i slibně, zrovna hrála nějaká naprosto neznámá skupina, co si k sobě přitáhla pozornost hned několika hloučků lidiček s deštníky. No výborně, blesklo mi hlavou diváků tu máme dost! a pak jsem si všimla, že podtémeř každým deštníkem se nacházel tácek s klobásou a chlebem a v tu ránu jsme měla sto chutí své budoucí publikum opustit Pokud totiž chcete, abych s vámi vycházela v dobrém, nejezte a nepijte přede mnou nic zdraví škodlivého. V případě porušení této podmínky si budete přát, aby vás nikdy nenapadlo mé výstrahy a zpochybňovat. Zmínila jsem se, že se mnou mými rodiči byla i Samina? Živý kontejner? Můžete si jen domýšlet ten počet odhozených zbytků, jaký se jí podařilo sníst než s ní táta odešel na druhou stranu ulice, kde bylo naprosté všehoprázdno.

Byla jsem nesmírně šťastná, když odbilo třičtvrtě a my se stáhly do prázdných chodeb kulturního domu, kde jsme si choreografii třikrát za sebou odtancovaly.
Byla nám zima, byly jsme nervózní, naše netaneční boty nám na zrovna vytřených podlahách skřípěly a zadrhávaly se anebo podkluzovaly a hudbu pouštěnoou z telefonu jsme sotva slyšely, ale dalo se říci, že jsme improvizovanou generální zkoušku zvládly.
S pocitem, že teď nás už nic špatného nemůže překvapit, jsme přes sebe přehodily své narychlo odložené pláštěnky a se zoufalým prozpěvováním jsme se vydaly dolů pod pódium, kde jsme měly čekat, až nás zavolají.

A tady jsem se opět přesvědčila o tom, že náš národ je z hlediska stravy ztracený. Celý program byl na asi deset minut pozastaven jen kvůli jedné nehezké kostce ze dřevěných prken, na níž někdo namotal lepenku s potiskem.
Nejsem si úplně tak jistá, co tím autor této blázniviny zamýšlel, ale na jedné straně kostky byl obrázek krávy a na pěti zbývajících stranách bylo něco napsáno. Taková krásná slůvka jako vemeno nebo ocas, která si dost dobře pamatuji, protože k té kostce postupně chodili lidé, aby si s ní hodili a následně řekli větu: Jsem + ono slovo, které jim padlo.
Až po asi desítce kopyt a já nevím, jakých dalších částech dobytčího těla, se někomu podařilo hodit krávu a dostal jídlo ve fastfoodu zdarma.
Bylo mi na zvracení. Takže tohle je to, po čem lidé prahnou? Udělat ze sebe před celým městem naprosté idioty pod vidinou kusu připálených odřezků chrupavek v plesnivé kousce? Brblala jsem si cestou do stanu, kde jsme ze sebe shodily pláštěnky a dokonce i když jsme lezly na pódium.
V tu chvíli jsem si říkala, že už mi nic nemůže nastalou situaci pokazit.
Jenže to bylo ještě předtím než jsem na to 'pódium' vlezla.

To, co mělo být pódium, byly ve skutečnosti jen pláty něčeho, co je tvářilo jako potomek dřevěných prken a asfaltové silnice. Všude bylo bláto, voda, kabely, rozpité kelímky s vínem a kávou a oblečení. Na tom prostoru, který nám hudebníci neochotně vymezili, by nemohla bez obav, že se o něco zabije, tančit ani jedna z nás, natož hned pět najednou a když jsme pány muzikanty slušně požádaly, aby nám udělali větší prostor, posunuli jedny klávesy asi o pět centimetrů ke kraji a bez dalších slov odešli.
Moc času na improvizování nám nezbývalo, jak se lidé opět začali stahovat ke stánkům s občerstvením, a tak jsme se bleskurychle vžily do rolí profesionálních stěhováků a odklidily si ty věci stranou samy.
Muselo to být velice zábavné, sledovat partu novodobých Marfušek v kraťasech a síťovaných punčochách, jak kope do půltunových kabelů a kleje u toho jak čarodějnice na hranici.
Když jsme si s najednou velice aktivními hudebníky vybojovaly své místečko asi o polovinu menší než to, na němž jsme zkoušely předtím, dal se signál zvukaři a z reproduktorů se ozvala veselá melodie But I am a good girl.

Už při těch čtyřech krocích na začátku jsem cítila, že to bude hodně zlé. Pata mi podkluzovala, zatímco špička drhla tak, že jsem měla pocit, že jsem k podlaze přilepená nějakým magnetem a přímo uprostřed místa, kde jsme měla tančit, se klikatil kabel stejně tlustý jako moje zápěstí, i s prodlužovačkou, na nějž jsem během tance musela hned dvakrát spadnout, z toho jednou takřka nekontrolovatelným pádem. Nerovný povrch mě ještě při točkách táhl na úplně druhou stranu, než na jakou jsem měla namířeno a při jednom výkopu jsem málem nakopla moji spolutančnici do zad. Musela jsem se spoléhat na to, že výraz všechno zachrání.
Tak nám to přeci říkala paní profesorka na balet, ne?
Výraz je všechno.
Výraz přitáhne divákovu pozornost a on si tak nevšimne, že tančíte něco úplně jiného než ostatní!
A tak jsem se tam zubila jako děckažravý maniak a doufala, že tím naše obecenstvo ještě více neodradím. Několik hlav se snad i od jídla otočilo a sledovalo nás. Můj 'překrásný zářivý úsměv naprostého nadšení' mi opláceli pohledem mrtvého švába a když hudba dohrála a my se celé polámané a od bláta šly uklonit, celý vesmír náhle vyplnilo trapné ticho, jak ti zmatení lidé nevěděli, co mají dělat, dokud někdo z nich nezačal pomalu tleskat.

Po tom, co jsem slezla zase dolů na pevnou zem- která byla o dost čistčí, než samotné pódium- a po nějakých těch fotkách před radnicí jsem popadla svoje věci, mámu s foťákem stále zapnutým a tátu, který z hrůzy z mé možné reakce stál dobrých deset metrů od všech stánků i se Saminou a sledoval prázdné lavičky, a vypadla jsem z náměstí rychlostí, o níž jsem ani nevěděla, že dokážu vyvinout.
Jediné světlé zrníčko písku z tohoto příšerného dne byly čtyři stovky, které každá z nás druhého týdne dostala.
Nechť jsou brány jako odškodnění.

...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 creepypasta-and-mysterious creepypasta-and-mysterious | Web | 5. října 2017 v 2:16 | Reagovat

To je krása 8-O

2 Beznitka Loutkovská Beznitka Loutkovská | E-mail | Web | 5. října 2017 v 17:29 | Reagovat

[1]: Emh... děkuju?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama