Podivínští jedné Zrůdnosti 1: Král poutník- part 8

6. října 2017 v 19:25 | Beznitka Loutkovská |  Podivínští jedné Zrůdnosti 1
Také máte to nevysvětlitelné nutkání jít do obchodu, vykoupit úplně celý sklad, jít zpět domů a tam začít péct dorty pro padesát císařských svateb? Já už ani nemůžu projít kolem kuchyně aniž by se mi nezačaly třást ruce! A to jsem se v životě z bezpečnostních důvodů k plotně nepřiblížila!
Možná to bude z části zapříčineno jednou velice brzkou událostí, o níž vám také povím... ale damn, proč zrovna pečení?



Pátý den od princova příjezdu do Marobranu byl jakýkoli pohyb mimo hlavní osvětlenou cestu ve vesnici po setmění zakázán. Kolem nejbližších polí obcházelo šest lučištníků, kteří se večer střídali s muži s meči a čepelemi, a neváhali střílet po čemkoli, co se ve tmě pohnulo. Zatímco vesničané, ustrašení z princových na černo obarvených historek, se tomuto novému příkazu ještě rádi podřídili a opravdu ze svých chatrčí nevylézali, dokud slunce nevyšlo nad vzdálené vrcholky kopců, za nimiž ležely Dolní Drahodoly, Seiema musela noc co noc přicházet na stále důmyslnější a nenápadnější cesty, kudy by se dostala na kraj lesa.
Od setkání se s oním přízrakem, celý les jako by se po ní sápal. Větve jí vyrůstaly pod nohama pokaždé, když se vracela zpět k vesnici, celá křoviska se jí namotávala do vlasů a chytala se hrubé látky zástěry ve snaze ji udržet co nejdelé u sebe a ve stínech kmenů vichřicí převrácených stromů by přísahala, že ji pozorují bludičky, bloudovci a umrlci a svýmI tichými sliby ji svádějí, aby šla blíž. Vždy si představovala, že jde o hladovou divou zvěř. O srnky a kolouchy, které zmámila vůně přinášeného jídla natolik, že opustili své bezpečné pozorovatelny hlouběji v lese a vydali se na bližší průzkum. Stejně se vždy rozvzpomenula až když za sebou těžce oddechujíc z dlouhého běhu zabouchla zadní dveře do hostince a odhodila od sebe prázdný košík plný odloupnutých drobků.

"Začínají být podráždění," hlesla zamyšleně hospodská. Zadumaně se rozhlížela ven z přivřené okenice a sledovala přitom jednoho z lučištníků, jak kráčí a zastavuje se v blízkosti Seieminy nové stezky do lesa. Sotva se opřel o nízký plot kurníku, už ho vyrušilo nezvyklé kvílení zpoza přilehlého statku. Nespící duše nebohého farmáře Branimíra, kterého před mnoha lety zabil splašený býk. Každý z vesnice jej mnohokrát viděl na louce za statkem, jak se se zdviženýma rukama řítí hlava nehlava od nakvašeného mručení neviditelného býka. Jak se dnes ukázalo, tento 'zdomácnělý' duch se jim nejspíš snažil pomoci, jak mohl. Pokud ale byl v náladě on, znamenalo to, že budou i jeho ne tak neškodní divocí druhové. "Opravdu nechceš ani kudlu? Pro případ, že by se nějaký z nich dostal moc blízko-"
"V žádném případě!" práskla Seiema košem o stůl. Kůži na krku a předloktí měla zčervenalou od mnoha bylinných výtažků, kterých na sebe vždy před odchodem vylila dvě plné misky, aby od sebe odradila nebezpečnější zrůdy a během odpoledne si stále vyslýchala různá babská zaklínadla, o nichž si nemohla být jistá ani samotná hospodská, když jí je mumlala do ucha. "Tím je podráždím ještě víc. Nikdy přece neútočí na bezbranné a zatím se mi nezdají tak vytočení, aby si svůj vztek vylévali na boje neznalé dívce, která jim už takový dlouhý čas plní žaludky." doufala, že na jejích slovech je ještě něco pravdy a uklidňujíc se vzpomínkou na bledého cizince, jenž se tehdy ani v nejmenším netvářil že by jí chtěl sníst oči přímo z lebky, i když k tomu měl příležitost, začala skládat právě dopečený chléb na proutěné dno košíku.
"Nemyslím tím zrůdy, Seiemo." zarazila ji hospodská.
"To jako... si mám tu kudlu vzít pro... pro ně?" kývla směrem k mýtině, kde měli vojáci vystavěné své stany.
Hospodská přikývla. "Odpoledne jsem slyšela, jak se baví o pečivu poházeném pod houštinami. Co když si domysleli, že zrůdám někdo z vesnice pomáhá? Co když někde cestou potkáš jejich špeha? Myslíš si, že se na něco vymluvíš, když tě přímo chytí?"
Seiema na ni krátce zírala se spadlou čelistí. "Tak nazpět půjdu blíž k prasatům. Kdyby mě zahlédli tehdy, řeknu, že jsem byla krmit prasata a zapomněla jsem se. Nebo že ten chléb je otrávený a já ho jen házím kolem myších děr. Ti můžíci sotva vědí, jak to na venkově chodí, pochybuju, že kdy doopravdy vystrčili paty z hradu." Dále se nezdržovala. Kývla na rozloučenou nejdříve hospodské, poté jejímu tlustému mourovtému kocourovi, co si spokojeně pospával na teplé peci a oproštěn od všech starostí si pro sebe předl.

Hospodská si za tu chvíli, co byla pryč, málem vytrhala všechny své šedivějící plavé vlasy. Než však stihla pec úplně vychladnout, Seiema byla zpět s prázdným košíkem a až podivuhodně klidná.
Shodila ze sebe hnědou pláštěnku a zablácenou zástěru plnou listí a větviček, kterou vyměnila za čistou, lehce ušmudlanou od těsta a s dvěma korbely piva vyrazila mezi pijáky, kteří její příchod s nadšením oslavili zavýskáním.
"Byla jsi pryč dlouho," naklonila se k ní hospodská, když jí předávala talíř s pečeným masem. "Měla jsi venku potíže?"
"Nevšimla si mě ani sova," odpověděla jí se strojeným úsměvem a rychle si ze sukně smetla přehlédnuté jehličí než se vydala k hrstce hladových havířů, kteří se div hlady nepustili do stolu, u nějž seděli.

Lelkující Jenkinsovy sovy Seiemu možná přehlédly. Tentokrát byl jejím pozorovatelem sám princ Ondřej.
Od toho rána, co se třetina jeho výpravy probudila pokrytá zatvrdlým vápnem, o jehož původu ani způsobu, jakým se do jejich stanů dostalo, neměl nikdo z nich ani tušení, si dával pozor úplně na všechno. Jeho doteď spící smysly se ještě zbystřily, když následující dny jeho muži postupně nacházeli uspané koně, které se jim stále nedařilo probudit, jídlo, co se jim v ústech měnilo na klubka červů a ohořelé mapy, bez nichž sotva trefí lesními cestami domů.
Měl podezření, že za tím krom těch obdařených čáry stojí i někdo z vesničanů. A toto podezření se mu dnes večer ukázalo jako pravdivé.
Tichý předem domluvený poplach mezi lučištníky a jeho naoko pospávající hlídkou se k němu donesl téměř okamžitě a on, když vyhlédl ze svého stanu mezi mlází a vysoké kopřivy, jasně viděl tu vesnickou dívku, jak se vší opatrností sype na vyschlý pařez spoustu čersvého jídla a následně mizí ve dveřích krčmy. Také měl možnost hned z první ruky sledovat, jak rychlé byly ty pařáty a pracky, co se jako blesk vyřítily odnikud, aby si urvali kus chleba pro sebe.
Teď, když u něj postával, byl pařez prázdný. Nezbylo na něj jediného drobečku.
Přijel sem ty nebohé venkovany chránit před ohněm, který si sami ještě dobrovolně přiživují.
Princ tiše zaskřípal zuby.
Tohle bude muset co nejdříve zatrhnout.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama