Blázinec II - III.

2. listopadu 2017 v 15:50 | Beznitka Loutkovská |  Blázinec II
Teprve až v průběhu dne, kdy se hodiny strávené nad překlady několika set stránkových příběhů neuvěřitelně prodlužovaly, si Cristine začala uvědomovat, do čeho se zase svojí unáhleností namočila. Na Mika nedaleko svého stolu se po celou pracovní dobu ani nepodívala, místo toho raději sledovala, jestli se neblíží právoplatný majitel narychlo vypůjčené nabíječky telefonu, již právě Cristine tajně využívala. Nebylo řečeno, jak dlouho přesně bude muset ve zdech léčebny pobývat. Cristine doufala, že se její návštěva neprotáhne na více jak hodinu, ale se svými sklony k ztrácení se a zapomínání počítala spíše s programem na celý večer i s cestou zpět po svých, jelikož Mike na ni odmítl před 'tím cvoklým domovem ohavnosti' čekat.


Hodinu před koncem směny už měla ve svém odrbaném koženém batohu u nohou přibaleno všechno, co by mohla potřebovat navíc. Od poloviny všech balených baget, müsli tyčinek a půllitrových PET lahví s vodou, které vykoupila ve zdejších automatech, přes bandáže a náplasti zabavené z místní lékárničky po seznam všech taxislužeb v blízkém okolí, mezi nimiž by se snad mohl najít alespoň jediný človíček, který by pro ni byl ochotný dojet.
Jak čas plynul dál, Cristine ztrácela svoji schopnost soustředit se na dva texty, co jí svítily rovnou před očima. Všechno ji rušilo. Hudba v jednom ze sluchátek, rozhovory kolegů, syčení automatu na kávu, praskání v topení, hukot chladiče jejího počítače, dokonce i shrnutá ponožka, nad níž by kdykoli jindy mávla rukou i kdyby jí z nohy spadla úplně. Překlad s originálem se na obrazovce mísily a obě práce jako by si navzájem přehazovaly odstavce, slova i písmena. Právě v tom okamžiku, kdy v jednom slově udělala pro ni až nemyslitelný překlep hned třikrát za sebou, se Cristine rozhodla, že je na čase si dát pohov o pár minut dříve. Uložila si tedy rozdělanou práci, zavřela notebook ještě předtím, než se stačil zcela vypnout a namířila si to chodbou ven k umývárnám.

"Cristine? Spala jsi dnes vůbec?" zamrkala na ni překvapeně Linda od zrcadla, kde si na radiátor a kolem umyvadla rozložila snad všechna líčidla, která vlastnila. Se štětcem na linky těsně u levého oka se na ni dívala skoro až ustaraně a Cristine si nemohla nevšimnout černých šatů pověšených za kliku jedné z kabinek a lesklých bot na vysokém podpatku, na nichž Linda na dlaždicích balancovala.
"To je to na mně tak vidět?" zavrtěla hned Cristine hlavou a snažila se tvářit, že ten doplněk pandího kostýmu je opravdu způsoben únavou. Doopravdy měla Cristine tolik energie, že by hravě zvládla se sbíječkou zdemolovat celé patro kanceláří.
"Měla by sis dát kávu. Nebo rovnou dvě." odpověděla Linda a už se odvracela zpět k zrcadlu, když vtom se zbrkle otočila zpět, se štětečkem těsně míjejícím její zorničku. "Cristine, že to nikomu neřekneš! Dnes máme naplánované divadlo od sedmi i s večeří a já fakt nemohla přijít na jiný způsob, jak se stihnout připravit-" začala kňouravě prosit, s rukama ukazujícíma k nádherným šatům s krajkovými zády a na svůj zpola nalíčený obličej, ale když viděla, jak Cristine souhlasně přikyvuje s jedním prstem na rtech, to kamení, které jí spadalo z hrudi bylo málem i slyšet, když dopadlo na zem. "Jsi zlatá, Cris!" poslala jí vzdušný polibek a spěšně zabalila již nepotřebná líčidla zpět do cestovního kufříku, aby Cristine uvolnila trochu místa. "Vážně moc díky! Děkuju!" pokračovala a s jednou rukou plně se věnující tahu černé linky se tou druhou snažila dosáhnout na Cristinino předloktí, aby ji mohla pohladit.
Ta se ale dříve usadila na kraji pultu u umyvadla a s telefonem plně nabitým zkontrolovala čas, který zde ještě musela přetrpět. "Nemáš za co," zamumlala se strojeným pousmáním a nadále se věnovala pouze 'velmi důležité' předpovědi počasí na další týden.

Přes svoji snahu zůstat uzavřená v osobní bublině se nakonec Cristine přistihla, jak si s Lindou nadšeně povídá o jejích úžasných plánech na večer. Místo v šest tedy potkala Mika u vchodu o dvacet minut déle. Opřený o zeď netrpělivě podupával nohou a pohrával si se sedlinou na dně plastového kelímku od kávy.
"Už jsem si myslel, že jsi to zabalila a utekla přes zadní východ." prohodil, když se objevila ve výtahu a odhodil kelímek do už tak přeplněného koše, z nějž obaly a papíry přepadávaly stejně jako z Cristininy tašky, kterou si na jeho poměry ochotně převzal.
"Proboha, kolik toho jídla s sebou taháš?" zamračil se na ni po tom, co mu před špičky bot vypadaly dvě velké masové bagety a čokoládová tyčinka.
"Předpokládala jsem, že mi nikde pro svačinu nezastavíš, tak jsem si jí koupila tady," pokrčila Cristine nechápavě ramena, schovala dlaně do kapes saka a nečekala, až Mike posbírá všechen vypadaný obsah její brašny.
"Jestli tomuhle říkáš svačina, tak to se pak divím, jak to, že ještě nevážíš tři sta kilo!" zamumlal za ní. Mohl se ještě považovat za šťastného, že mu Cristine i po takové poznámce podržela dveře.

"Vážně sis to nerozmyslela? Ještě je čas se vrátit," poklepal Mike prsty na volant, když míjeli železniční přejezd u výjezdu z města. Mezi nimi a jejich cílovou destinací už leželo jen několik minut jízdy po silnici z vybledlého asfaltu plného děr, které nějakého chytrého člověka napadlo ke všemu vyplnit hrubým štěrkem. Jak projížděli dál, nízké, neopravované rodinné domky se svými neudržovanými zahradami se postupně měnily v pole. Ta zase měla svojí hranici s loukami, z nichž se pozvolna začala vynořovat stále vyšší a vyšší křoviska, až je nakonec obklopoval les. Cristine se snažila nemyslet na jiný článek v dnešních novinách, který hlásal o nebezpečném přemnožení divokých prasat.
"Vrátit se? Ani mě nehne!" založila si tvrdohlavě paže na hrudi a zavrtala se hlouběji do potahu na sedačce. Na Mika se přitom nepodívala ani přes odraz v zavřeném okýnku.
"Takže ty se nebojíš?"
"Ne." odsekla až příliš brzy.
"Strach z lidožravých duchů tě teda přešel rychle." rýpnul do ní z žertu loktem a u ostré zatáčky doleva zpomalil, aby se ve smyku nezřítil z útesu rovnou do jezera.
"Sám jsi říkal, že je to dětinskost a- co to je!" Cristine se v krku zadrhla všechna slova, kterými se hodlala Mikovi bránit. Vzrostlé stromy, které svými korunami vše halily do zlatavého tajemna, před nimi najednou jako kouzlem otevřely zapomenutou kamenitou cestu prorostlou hustými travnatými drny a vysokým bodláčím, na níž ležela neporušená vrstva naneseného bahna. O kousek dál před nimi, mezi opadanými šlahouny mladých bříz, jež některé vyrůstaly přímo ze zničených hrobů zapomenutých pacientů, a zahnědlými trsy jmelí, se na ně zlověstně mračila nebezpečně prohnutá střecha jedné z budov léčebny.
"Tak tedy prosím, nenechte se zdržovat!" Mike zastavil asi třicet metrů od dvoumetrového zrezivělého plotu s cihlovými sloupy, z nichž po celém jeho obvodu plnily svojí funkci možná dva nebo tři, a natáhl se na zadní sedadlo pro Cristininu kabelku. "Budu na tebe hodný a zaparkuju to před hlavní bránu. Máš ale čas do půl deváté, jinak si hledej taxíka, kde chceš, jasné?"
Cristine se na něj podezřívavě podívala, nebyla si jistá, jestli si z ní náhodou nedělá legraci. Poté se přes hmyzem zašpiněné přední sklo podívala na upadlou branku ke hřbitovu, která smutně ležela opřená o plot. S posledním překontrolováním času na ztlumeném rádiu se opřela do dveří a vystoupila na kořeny rozbourané kamenné kostky. "Budu tam!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama